Zelená vdova

6. června 2018 v 21:58 | LU
Domů se přiřítím po hodině a půl od doby, co jsem opustila pracovní stůl. V koloně dojedu až k našemu domu. A když k němu konečně zatočím, oslepí mě letní zapadající Slunce. Vím, že tam jeho auto není. Nikdy tam není, když se vrátím z práce.
Snažím se před domem zaparkovat hned u obrubníku, ale obvykle auto zacouvávám na několikrát, protože se mi to na první dobrou nikdy nepovede dát k okraji. Žena. Vypnu motor a těžce vydechnu. Stejně těžce zavírám kufr auta, ze kterého si beru věci.
Odtáhnu popelnici, která stojí před domem. Je středa a vyvážel se smíšený odpad. Dokonce vyvezli i ty obrovské větve tújí, které do popelnice postupně rvu jako odpad.

Na domě se nic nezměnilo. Odemknu jako každý večer, odkóduji dům, obě patra, protože vím, že pokud to neudělám teď, tak za chvíli budu v horním patře houkat. A to by se na mě zlobil, že mu přišly varovné SMS a rušilo ho varovné volání.
Odhodím batoh do chodby a tak, jak jsem, projdu zahradou.
Lilie rozevírají své květy a tyčí se k zapadajícímu Slunci. Popadnu konvičku a začnu pomalu zalévat.
Jako vždy dvě konvice k jahodám. Zasadila jsem letos nové. U zalévání jahod se tupě dívám před sebe na špici obrovské túje, která obrostla rezivějící dětskou houpačku. Před týdnem jsem ji uřezala špičku a je to ostudný výsledek střihorukého Edvarda. Ale do takové výšky mi prostě nestačily ani štafle. Zbytek druhé konvice od jahod vyleju na šeřík, který jsem si dovezla od kamarádky z Liptovského Mikuláše, a který přežil tuhou zimu. Malinká větvička šeříku se schovává pod borovicí a roste si po svém. Přemýšlím, zda bude bílý nebo fialový. Ale v duchu cítím, že bude fialový. Možná jednou. To už tu ale nebudu.

Projdu okolo broskve, která je obsypaná plody broskviček, které se svou velikostí a tvarem podobají chlupatým golfovým míčkům.
Další konvicí zaleju kanadské borůvky a z dálky u toho pozoruju šlahouny dýně, kterou jsem zasadila proti všem zásadám správného zahrádkáře ještě před Zmrzlými. Až bude dýně zrát a bude mít malinké hrbolaté dýně, tak už tu také nebudu.
Magnólie mi letos udělala radost. Ze suchých stébel, které jsem objevila loni zarostlé v jiném keři, letos vykvetl nádherný keř. A to jsem ji jen prostříhala okolí, aby měla prostor růst a ukázat se světu.
Poslední dobou je magnólie smutná. Cítím to. Prostříhala jsem usurpující keř tak, aby ona sama mohla růst do výšky, ale jako by se jí nechtělo. Jako by to nemělo smysl. Magnólie je můj charitativní projekt s krásným výsledkem. Žije a nádherně kvete. Její vůně je omamná, a i když je letos všechno o měsíc napřed a celé takové zrychlené, asi týden jsem její nádherné bílé květy chodila každé ráno v úžasu hladit.
K magnólii jsem přikoupila ještě jeden keříček, kterému se také daří. Růžová kvítka už odkvetla, ale listy se ženou za Sluncem jako divé.
Běžím pro další konvici a tentokrát si to zamířím na konec zahrady k růžím. Zaleju jednu po druhé a potom nůžkami odstřihnu odkvetlé růžové květy. Vidím, že růžím se tím ulevilo.
Další konvici věnuji novým sazenicím malin a ostružin, kterými jsem omladila stávající keře. Maliny už plodí, i když je začátek června. Postupně všechny zralé plody nastrkám do pusy, ať si je ještě užiju.
Sousedící keříček rybízu se také začíná červenat.

Cestou zpět k domu si prohlédnu holý zbytek asi metrového kmenu túje, který jsem nebyla schopná zrezivělou pilkou uříznout. Nešlo to. Neměla jsem už sílu život té čtyřmetrové potvory ukončit. A tak nyní holý kmen ční do prázdna a čeká na někoho, kdo přijde a motorovou pilou jej odstraní.
Písčitý kruh od bazénu, který dominuje celé zahradě, pomalu zarůstá plevelem. Dělám, že ty mrňavé travnaté zrůdy v písku nevidím. Stejně tak, že nevidím, jak moje broskev, které jsem na jaře čistila kmen zarostlý od břečťanu, shazuje smutné žlutočervené listí. Vidím, že pláče a vím proč.
Hřbitovním tújím se naopak letos daří skvěle. Už jsem měla třikrát objednané nůžky na živý plot a vždycky mi objednávka propadla. A tak si rostou do výšin. Zběsile a děsivě. Uvnitř suché, hnilobné a prázdné. Na povrchu zelené a agresívní. Vždycky se mi z nich udělá vyrážka na rukou. Nenávidím je.
Moje každodenní kolečko zalévání na zahradě končí.

Jsem unavená.
Dám si sprchu v horním patře a díky tmě, která už venku panuje nemusím vidět, jak špinavá okna mám. Z vany pozoruji podlahu koupelny, na které se povalují moje poztrácené vlasy. Míchá se ve mě lhostejnost a odpor k tomu bordelu, který se mi nalepí na chodidla, jen co vylezu z vany.
Za vanou se na rantlu hromadí voda smíchaná se sprchovým gelem. Mazlavá a smradlavá. Je mi to jedno.
Obleču se do domácích pruhovaných šatů, které mám nachystané v koupelně, a zavinu se do deky. Popadnu cigarety uložené v prvním šuplíku mého stolu v pracovně, která měla být dětským pokojem, a jdu si sednout před dům. Bolí mě plíce, a i přesto si vypaluju zobák jednou cigaretou za druhou. Krabičku jsem si koupila poprvé před týdnem. Tak hluboko jsem klesla, že jsem na benzínové pumpě k benzínu nafasovala i jeden z těch odporných obrázků a krabičku plnou zaháněčů smutku. Na dnešek mi zbývají poslední dvě. Za chvíli není co řešit. S odporem do sebe tahám jedovatý kouř a nikotin se mi pomalu rozlévá po těle. Pozoruju zhasínající oblohu a plevel, který obrůstá betonový plot přede mnou. Tři stvoly, které nemám sílu jít vytrhnout, i když rostou 3 metry ode mě. Iritují mě. Ale co? Proč bych to dělala? Pro svůj skvělej pocit dokonalosti a toho, že dokážu úplně všechno, aniž bych k tomu kohokoliv potřebovala? Že chci, aby i všechno okolo mě bylo dokonalé? Demonstrovat svou sílu a touhu po dokonalosti na plevelu zavrhávám.
Sešeřívá se a do hlavy mi začínají narážet zpitomělí velcí čmeláci. Nebo co to je. Vždycky do mě narazí a vydávají u toho zvuk, který se shoduje se startováním Boeingu 737. Naskočí mi husí kůže, protože se rozfoukal vítr a začíná být zima. Vyhodím nedopalky do popelnice a jdu zpět do domu.

V obývacím pokoji zasednu k mé jediné a bezpodmínečné lásce, pianinu. Doučím se stupnici CIS dur a v několika variacích si přebroukám skladby, které znám zpaměti. Do toho si vybrnkám Strausse, na kterého jsem měla po dlouhé době náladu.
Zavřu pianino, sbalím si noty na zítřejší hodinu a jdu k lednici. Je prázdná. Opět ji zavřu a rozhodnu se zalít květiny v domě. Dvě palmy, orchidej, aloe veru a nějaké fíkusy.
Po zalévacím kolečku v obýváku opět otevřu lednici a načnu láhev bílého vína. Je sladké a všechno zahojí. V ložnici v horním patře ustelu, protože to ráno nikdo neudělal, a otevřu okna ve všech místnostech. Lehnu si v ložnici na postel a pozoruju pavučiny v rozích. Pak si to udělám, a dál jen tak zírám z okna na zahradu na špičku té zprasené túje. Je tma a čas nachystat si oblečení na další den. Vyžehlím si šaty a nechám odpočívat svůj úsměv a energii, kterou přes den pouštím navenek do okolí.

Dorazí jako vždy okolo půl jedenácté. Odvalí se do postele. Chvíli jej pozoruju a poslouchám. Usmívám se na tohle převeliké dítě, které tu na domě spí jen tehdy, když jsem tu já.
Vše ostatní se odehrává u jeho matky - jídlo, praní, spaní, přebalování. Jsem příliš neschopná se o něj postarat.
Vypráví mi, kolik sportů stihl. Všechny beze mě. Pozoruju jeho rty a mandlové oči. Je krásný a chladný jako v dobách, kdy jsme se seznámili. Miluju ho? Asi pořád stejně, jen je to dutý a zcela vyprázdněný pocit. Nezměnil se a já přitom tak strašně. Nedokážu mu už po sté opakovat, jak opuštěná se tu cítím a jak moc bych chtěla mít normální rodinu a žít obyčejný život, život ve dvou. Mé krásné dospělé dítě po patnácti minutách usne a já se odploužím do vedlejší místnosti, kde mám dovoleno v noci větrat, a kde se alespoň trochu vyspím.

A takhle končí jeden z těch nekonečných dnů. Jsem ze sebe zhnusená, ale nejsem strom. A je ze mě zhnusená i zahrada a všichni její členové, kteří mě nenápadně pozorují a vědí, že končím. A že jsem se rozhodla. A že je možné, že oni tu tím pádem umřou, protože na rozdíl ode mě, oni stromy jsou a zůstat tu musí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Z. Z. | 6. června 2018 v 22:05 | Reagovat

:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama