Únor 2018

III. Mrkev v zimě?!

1. února 2018 v 11:17 | Lu |  Příběh červeného kola
To přiznávám, že tehdy jsem se ale fakt naštval.
Pozvolna se překulil začátek prosince a já jsem si podřimoval v zadýchané kočárkárně našeho činžovního domu. Opřený o skládačku, která byla v zimním spánku už od léta, jsem pozoroval, jak venku za oknem padají sněhové vločky. Letos snad první velká nadílka.
Byla sobota ráno a při mém víkendovém rozjímání jsem zahlédl u vchodových dveří paničku, jak se vrací z ranního běhu. Byla trošku blázen. Přitáhl jsem si v kočárkárně závěs k rámu, jaká mi při pohledu na ní byla zima. V ten moment jsem samozřejmě ještě netušil, že o hodinu později rozrazí panička dveře a bez diskuse mě naloží do kufru auta a vyrazíme směr Brdy.
Tu trasu jsem dobře znal, stejně jako tuhle její náladu, kdy si v autě zpívala tak, že kdybych neměl sundané přední kolo, tak se po anglicku vytratím dřív, než mi z toho jejího řevu spadne řetěz.
No, ale přežil jsem a na půl dvanáctou jsme byli na místě. Čekaly mě 4 hodiny jízdy v brutální kose. A to nemluvím o tom, že v těchto územních polohách může být o dost více sněhu než za okny pražské kočárkárny.
V kufru vozu jsem se pokoušel zašprajcovat tak, aby mě nemohla vyložit ven. Rovněž jsem se zkoušel celou cestu sem nafukovat tak, aby mi praskly duše. Nic. Mlčky mi promázla spadlý řetěz, který mi předtím ve vteřině nahodila, a vyrazili jsme na naši obvyklou trasu.
Tak samozřejmě - závěje sněhu byly už za první závorou směrem na Houpák. A samozřejmě jsme to neotočili. Znal jsem jí až příliš dobře. Místo návratu domů jsme si to krokem šinuli po vyjetých kolejích od aut. Mimo tuhle úzkou stopu jsem se vždycky až po duše zabořil do sněhu a nejelo to. Párkrát jsme zavrávorali, ale balanc bohužel panička držet uměla, takže i když jsem se pokoušel párkrát podklouznout, tak ji to od dnešní vyjížďky vůbec neodradilo.
Je jednoduše šílená a hotovo!
Vůbec nechápu, že jsem se kdysi těšil na to, že mě po mém páníčkovi bude nově vlastnit žena! V mých představách křehká bytost, se kterou se projíždíme tempem 8 km v hodině okolo jezera po cyklostezce. Svítí Slunce a každou chvíli se zastavíme a vyhříváme se na Sluníčku. Ne. Protože zrovna moje majitelka totiž musí mít vikingské předky. A mezi její záliby musí patřit válení se s kolem, rozuměj se mnou, ve sněhu!
Pořád jedeme. Jsem načuřenej až běda. U Houpáku už jen zarytě mlčím a drkotám kotoučema. Panička si něco povídá a občas v tichosti zakleje. Ale už ji dobře znám! Hudruje si do nákrčníku, ale přitom je přešťastná!
Směr na vrchol Prahy byl naštěstí bez sněhu. Takže půlka trasy za námi. Ale! Zase jsem umrznul při sjezdu z Prahy. Umrznutí bylo tak silné, že jsem přestal přehazovat. A byl jsem teda fakt naprdnutej, takže jsem to paničce pěkně nechal na nejtěžším převodu, když jsme teda už dneska museli vůbec někam vyjet!
Na přední vidlici se mi nahromadilo jehličí s ledem, takže jsem vypadal jako, že mám vlasy, které jsem nikdy neměl! A ona si to ještě fotila a u toho se usmívala jako sluníčko a skřehotala zmrzlým hlasem, že teď už vypadáme konečně stejně, protože máme zrzavé vlasy. Hrozně vtipný. K tomu na mě zamrzlo všechno bláto, takže jsem se podobal celkově spíš kolu od traktoru.
Když se po našem posledním sjezdu objevily mezi stromy obrysy přehrady, u které měla panička zaparkované auto, tak jsem věděl, že konec je v dohlednu!
Trochu jsem se ale přepočítal. Zvlášť když se panička začala u přehrady svlékat a lézt do vody. Musel jsem se otočit, protože z té zimy jsem už skoro omdlíval. Zatímco ona? Vmžiku byla ve vodě!
Její bílé nahé tělo, jak jinak, že jo (s tím se ona nikdy neprděla), zmizelo v hnědé hlubině tohoto zdroje pitné vody pro celou Příbram a okolí, a nad hladinou zůstaly jen její vlasy v drdolu.
Bylo v tom něco magického. I v tom šeru byla vidět pára, která se odpařovala z jejího těla. Nemění to ale nic na tom, že já jsem se už přibližně 23 kilometrů vůbec nesmál. Byl jsem zmrzlý až na rám a měl jsem toho už opravdu dost.
Ve vteřině, i když mně to připadalo jako věčnost, byla panička z vody venku a v další vteřině už jsem si opět hověl v kufru jejího auta. Zkoušel jsem si pocitově, zda vůbec můžu hýbat lanky. Překvapivě to šlo, ale samozřejmě až po chvíli topení v autě, někde u Dobříše. Oklepal jsem ze sebe i to zrzavé tupé a celý zbytek cesty domů jsem prospal.
V Praze už ani nevím, jak mě panička donesla zpět do kočárkárny.
Probudilo mě až její přesouvání skládačky a kočárků tak, abych se opět vešel k oknu pod závěs.
Další týden jsem byl samozřejmě marod. A nejenom já a následně celá kočárkárna, ale i panička.