Prosinec 2015

Timing

12. prosince 2015 v 23:10 | Lulu |  Letem každodenním světem

Cítila jsem se najednou svobodná. Byl to pocit, který mi znovu umožnil dýchat z plných plic. Začala jsem znovu po svém existovat a přimotala jsem se zcela přirozeně zpět na cestu, kterou jsem v životě vlastně původně šla. Jen jsem si tak nějak odskočila sbírat kytky na zarostlý strmý svah. Stejně jako když jsem byla malá a přesně takovým způsobem, kdy jsem spontánně vlítla vždycky tam, kam se mi zrovna chtělo.

Když jsem se na sebe dívala do zrcadla, byla jsem to pořád já.
Dny plynuly jeden za druhým a ja jsem se opět dokázala soustředit na momenty života, které pro mě kdysi dávno byly důležité. Mé srdce mi najednou připadalo větší a čistší. Dokonce do té míry, že když se k němu připojilo pár zimních slunečních paprsků, měla jsem pocit, že mi radostí roztrhá hrudník na cucky.
Ševelila jsem nesmysly všem okolo, protože jsem toho najednou cítila tolik, že to muselo ven. Den ode dne mi bylo lehčeji. Den ode dne jsem si připadala klidnější a vyrovnanější. Opět jsem nechala čas plynout a konat. Vše nutné jsem dávno nechala odejít nebo se tiše rozplynulo.

Nejdůležitější v životě je totiž timing. To mi už kdysi říkal můj trenér basketbalu. A protože jsem moc nechápala, co tím myslí, nikdy jsem v basketu nemohla být dobrá. A taky jsem nebyla. A když jsem po letech, kdy už jsem basket dávno nehrála, konečně pochopila, co to ten timing jakože je, tak jsem začala pamatovat na to, že moje načasování, neboli tenhlecten timing, je naprosto mimo zdejší čas a prostor.
Byly situace v životě, kdy jsem vše chtěla hned a nepřipadal mi lepší žádný jiný moment než ten, kdy jsem mlátila hlavou o zeď a dupala do podlahy, protože věci, lidé a situace prostě nepřicházeli tak, jak se psalo v knihách a podle toho, jak tomu velela lidská logika. Všechna přání a všechny moje sny potřebovaly svůj čas a taky jej měly. A přišly zřejmě v ta nejnemožnější období, kdy už mou hlavu zaměstnával jiný sen, jiná láska a jiná rozčarování. No, ale dejme tomu, že alespoň dorazily, i když s křížkem po funuse.

Zároveň potvrzuji, že na odcházení a loučení jsem byla také tragéd. Neměla jsem ráda tyhle emotivní momenty a nikdy jsem je nezvládala jinak než přiblblým humorem, případně úprkem před situací samotnou. Budu li upřímná, vždycky jsem se svou rezervovaností takovým momentům vyhýbala, tudíž když pak v praxi nastaly, nikdy jsem je nepovažovala za TA loučení a TA odcházení. Nikdy mi v životě totiž nepřipadalo nic definitivního. Konečnou pro mě byla jenom smrt.
Přiznávám, že mé vedení nikdy nebylo nejkradší a nikdy jsem v ten pravý čas nepochopila, že je ten správný čas odejít. Poslední dobou, pár let nazpět se to však zlepšilo. Nezapomínám odejít, neodcházím už ani jako druhá a vím, kdy odejít mám. Po třetině života je to celkem dobrej pokrok.

Úplně nejtěžší pro mě však vždycky bylo některým věcem, situacím, slovům a lidem vůbec nepodléhat. Tam, kde zafungovala intuice, to bylo jednoduché zachovat chladnou mysl. Tam, kde ne, se většinou člověk spálil. A chyboval.
A zde přiznávám, že stále chybuju, stále šlapu vedle, ale vím o tom. A stejně tak jako nesnáším, když se opakují lidé okolo mě, tak nesnášim, když se opakuju v dělání chyb já sama.

Ale to je stejně fuk. Až totiž zestárnu a většinu svého života zapomenu, tak se už budu opakovat pořád. Budu opakovat těch několik příběhů, na které si vzpomenu, pořád dokola. A celá moje rodina mě bude poslouchat. A budou se u toho tvářit tak, jako kdyby ten příběh slyšeli poprvé.
Už teď vím, že budu určitě vyprávět třeba příběh o tom, jak byl jednou jeden naivní bojovník, který věřil, že lze žít a bojovat fér. A že díky těmhle naivním bojovníkům se lidé okolo stávali lepšími, než ve skutečnosti byli.
A v takových chvílích se tehdy život opravdu lepším jevil. I když jen na malý, letmý okamih.