Srpen 2015

II. I hate Gabo

10. srpna 2015 v 20:35 | Lulu |  Příběh červeného kola
Nastal den D a společně s mou novou paničkou a přilbou Helenou jsme vyrazili na dlouho očekávaný výlet. Nejdříve jsme jeli metrem. Přiznám se bez mučení, že metro nemám rád. Člověk tam potká spoustu lidí, ale co tam teprve může potkat kolo jako já? Všude samí naleštění metrosexuální trekkáči, nebo vystylovaní Giantíci, případně elektroobézáci. Hrůza děs. Jeli jsme metrem celkem dlouho, takže jsem značnou část této doby mohl tvořit statistiku metra C a dělat si z vybraných kol srandu.
Legrace mě ale přešla, jakmile jsem se dozvěděl, že mým kámošem na dovolené v Bulharsku bude modrobílý Giant. Když jsem zaslechl, že mu jeho panička přezdívá Gabo, tak jsem se málem počůral z cyklolahve. To snad není možný! Asi jsem si to přivolal. Jediný, o co jsem se teda fakt bál, bylo, abych se o něj nezašpinil. Nevím, kde Gabo jezdil, ale pláště měl špinavý jak jetel. A pumpovanej byl naposledy tak před několika měsíci. Gabova panička se jmenovala Miška. Vypadala celkem jetě, ale alespoň byla čistá.
Když se paničky bavily, tak jsem pochytil, že Miška prišla hoci ako rano o patej vlakem, lebo čo. Takto podobně hovoril i Gabo. No, to mňa poděržaj. Bratia.
Když nás konečně naložili v Praze, Brně a Bratislavě na vlek, tak jsme vyrazili směr Sofie. Cesta byla dlouhá a přiznám se, že v přívěsu v tom davu jsem zahlédl snad jen jednoho celkem ucházejícího Kubánce.
Bylo dost nereálné, že spolu poklábosíme, natož vyjedeme, protože nás tam bylo okolo čtyřiceti. Navíc do mě celou cestu něco hustil Gabo.
Když jsme konečně dorazili na místo, byl nádherný den. Kolem vrcholků Vitoši se sice honily šedobílé obláčky, ale bylo teplo. Před výjezdem jsem se překvapivě dal do řeči s Kubáncem z přívěsu, protože ho jeho páníček přivezl, aby mě pochválil pro změnu zase mojí paničce. Na červenání mám blbou barvu. Jsem červenej. Takže se červenala alespoň moje panička. Hezké to bylo, možná skutečně budu jezdit s rodinou! Měl jsem radost a moje panička také. Gabo se slunil opřený o kameny a dělal, že to neslyšel. Říkám, že je to trapák.
Panička mi svědomitě nastříkala řetěz a vyrazili jsme. Byl to celkem nepříjemný sjezd po kostkách. Ani já, ani moje jezdkyně jsme nebyli těch několik kilomentrů z takového terénu odvaření. Moc mě nepřekvapilo, když jsme to zhruba v půlce kopce strhli mimo cestu pod sjezdovku. Chvíli jsme se brodili trávou, pak lesem, až jsme dorazili přímo pod lanovku, kde kolem nás skákali bikeři. V ten okamžik se mi udělalo velice nevolno a mé paničce také. Celoodpružený Gabo, který normálně z takových terénu přiblble výskal, ztichl, a jeho panička Miška se rovněž zasekla a přestala na mou paničku řvát, že to má pustit.
V ten moment jsem paničce strachy poškrábal lýtko svou pravou šlapkou. Ani necekla a jeli jsme zpět na hlavní cestu.
Ze zadu jsem viděl, že jí noha celkem krvácí, ale říct jsem nic nemohl. A pak už to bylo suchý. No, to jsem zvědav, co řekne po návratu mému pánovi...
Cesta ten den byla dlouhá. Loukami, loužemi, řekami i asfaltem jsme se před setměním dovlekli do městečka Samokov. Gabo se mnou nemluvil a Miška nemluvila s mou paničkou.
Ani jeden jsme to neřešili, protože jsme na to neměli sílu. Panička koupila víno a já se těšil do hotelu na to, že pokecám s Kubáncem.
Byl to náročný první den, ale jsem v pořádku a panička také.

Lucie

9. srpna 2015 v 22:22 | Lulu |  Letem každodenním světem
Chvěl se zimou, i když den byl teplý a vítr čechrající stromům hřívy listů s sebou vláčel vůni léta. Právě od něj asi očekával nějaké změny, zážitky, ale zatím se ptal pouze sám sebe, jak mohl být tak naivní a žít v tomto domnění. Snad právě stereotyp jeho života zapálil stále ještě doutnající oheň pod kotlem plným jeho fantazie.
Nevěděl, co hledá a chce najít, ale stále si připadal nevytížen. Byl to smysl života, který mu neustále unikal. Někdy mu připadalo, že pro dostatek času až moc přemýšlí. Měl by s tím přestat dřív, než se z toho zblázní. Ale proč? Vždy, když seděl na ohradě, zíral na chatrný kravín, žmoulal v ruce trsy lesní trávy a snil, bylo mu fajn. I přes samotu, která se ho sem tam letmo dotkla, aby mu připomněla, že je čas k návratu, i přes neutichající bučení hladových krav.
Byl schopen celé hodiny sedět na tomto obyčejném, ale pro něj čarovném místě, s knihou hororové literatury a pytlíkem jeho oblíbených sušenek.
Věděl, že to, co dělá je jen jeden z jeho ubohých pokusů, jak uniknout světu, ve kterém každého zklamal a byl každým zklamán. Nemělo smysl dál zůstávat. Pro tohle byl také tak sám. Nemohl za to, že problémy, zprávy, lidé a spousta jiných věcí, ho absolutně neinteresují. Jediné, o co se v podstatě zajímal, byla prosperita firmy Opavia, jejíž sušenky tak šíleně miloval.
Pokud jste z něj chtěli vytlouci jeho oblíbené dívčí jméno, pak bylo jediné - Lucie. Tak se jmenovaly sušenky s kapkou marmelády uprostřed.
Představoval si v tomtéž duchu éterickou bytost, která někde existuje - ženu - kterou jednou potká. Její srdce bude malé a křehké jako kapka marmelády. Bude umístěno uprostřed jejího drobného těla. A bude tou nejzranitelnější částí jejího jsoucna, protože bude jenom jedno na světě a bude tudíž nenahraditelné. Lucie bude křehká jako jarní sníh a chladná jako arktický led, aby uchránila ten marmeládový středobod před vším a všemi včetně jeho.
Po letech, když po sobě četl své zápisky, zašel do obchodu s potravinami. Tam zjistil, že sušenky Lucie se již dávno nevyrábí.

Loučení

9. srpna 2015 v 21:49 | Lulu |  Letem každodenním světem
Vždyť přeci jen šílenci dnes šťastní bývají?!
Nebo to už snad, lásko, tak není?
Něco se zkazilo, něco se mění?
Proč vím až teď, jak je to s námi?
Přeci jen šílenci dnes štastni bývají...
Přeci jen tací jako my dva?