I. Můj nový domov

12. června 2015 v 20:27 | Lu |  Příběh červeného kola
Mám nový domov. Mám také novou paničku. Je celkem hodná, protože mě opřela o sušák v obýváku vedle nějaké kupy oblečení. Vypadá to tedy, že někam hodláme jet.
Je to celkem výhoda být opřený o sušák v obýváku, protože můžu večer se svou novou paničkou koukat na zprávy, a když, někdy už dokonce v průběhu sportovních událostí, usne, tak i na ni. Dívám se na ni nenápadně přes mé levé řidítko. Na to, jak v minutě spí a oddechuje jako nějaký necyklista a taky funí. Skoro jako můj bývalý pán, když mi pumpoval duše.
Nemám tu zatím moc kamarádů, protože obývák ještě není úplně zařízený a není tu moc věcí, které by přes noc ožívaly. Zároveň jsem v obýváku nikdy nestál, takže zdejší sociální skupina je pro mě trochu netypická.
Přes noc tu tak ožíváme jen v několika kouscích. Do téhle naší skupinky patří sušák, dvojčata fíkusy, telka, cyklistická helma, sedačka, knihovna, lampa a stolek.
Tuším, že mě nesnáší sušák, protože jsem prý moc těžký. Každou noc a hlavně k ránu mi opakuje, jaká tu beze mě byla pohoda a že se těší až odsud vypadnu.
Docela se ale kamarádíme s cyklistickou helmou. Jmenuje se Helena. Tuším, že s mou novou paničkou žije již několik let. A jak sama hrdě dodává, prý spolu procestovaly většinu evropských zemí. Helena se mi zdá trochu namyšlená. Na to, jak vypadá a kolik je jí let, tak mi připadá, že příliš machruje. Je taky hrozně nostalgická. To kdybych já takhle myslel na svého bývalého pána a na to, co jsme všechno zažili, tak se mi rozbuší kotoučové brzdy. Byl to krásnej divokej život...ale nejsem do šrotu, abych tady vzpomínal. Helena svou důležitost a nenahraditelnost jednoduše přeceňuje. Jak mi řekla pláštěnka, tak loni jí prý panička nevzala nikam. Ale pláštěnka s paničkou přitom loni byla na Islandu. Taky bych chtěl na Island. Ale to asi nedopadne. Když tu totiž večer štěbetá nachystané oblečení o tom,kam se pojede, tak to vypadá na něco exotičtějšího. Uvidíme, nechám se překvapit.

Moje nová panička také občas v obýváku pracuje na počítači. Když se dívá na obrazovku, tak se vždycky hrozně mračí, a u kořene nosu se jí objeví taková děsně ustaraná vráska. Ale to netrvá dlouho. I když vlastně nevím. Dělám, že se na ní nedívám, protože v těchto chvílích bývá hodně ostražitá, a i když tu jsme jen sami dva, tak mluví. Já se vždycky bojím, že mluví na mě. Protože na koho jiného?
Časem jsem rozpoznal, že mluví s někým na té obrazovce. Ale asi tam ta osoba zas až tak úplně není, protože panička se vždycky po chvíli zuřivého psaní podívá do stropu a prohlásí něco v tom smyslu, že se asi zblázní.
Jen asi dvakrát jsem přemýšlel, kudy z obýváku ujet. Bylo to tehdy, když si pouštěla nějaké karaoke písně a pokoušela se je zpívat. Dost mě to zaskočilo, protože můj bývalý pán nikdy nezpíval a ani se o to nepokoušel. Už jsem si ale zvykl.
Mám ji celkem rád. Sice je o něco těžší než mů bývalý pán. Ale přehazovat umí. Alespoň myslím, protože zatím jsme spolu jeli jen od metra k ní domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama