Drunken sailor

27. listopadu 2014 v 22:51 | Lu |  Letem každodenním světem

Dívala jsem se do jakéhosi rozmazaného obličeje a u toho jsem se pokoušela zout boty. Zdálo se mi, že se celý prostor chodby v mém bytě houpe ze strany na stranu. Nebo jsem se houpala já? Neměla jsem tušení. Tenhle jakýsi obličej patřil patrně někomu, koho asi vzdáleně znám. Že by to byl můj partner…asi. Naprosto nepříčetným způsobem mi tahle rychle se pohybující tvář pokládala tisíce dotazů, na které si střídavě odpovídala sama, nebo je na mě řvala z takové blízkosti, že vedle toho byla podle mě technika waterboardingu procházka růžovou zahradou. Třeštila mi hlava. Nohy se mi podlamovaly a žaludek vyhlásil mořskou nemoc s okamžitou platností.

"Proč máš v ruce brožuru svědků Jehovových? Jaktože máš boty od bláta? Čí je ta kravata na tvým krku? Víš, kolik je hodin? To jsou cigarety, ty kouříš? Od kdy? Odkud vůbec jdeš? Jak ses dostala domů? Kde jste byli a s kým? Co jsi pila? Já myslel, že to má být firemní večeře!"

Neznala jsem odpověď ani na jednu z těchto otázek, přála jsem si jen v tichosti zemřít.

Rozvazování tkaniček jsem po několika minutách vzdala, protože jsem cítila, že pokud budu ještě vteřinu v předklonu, tak se o mé mořské nemoci dozví z první ruky i ten stále přítomný a řvoucí rozmazaný obličej. Po hmatu a s onou stále se dotazující bledou tváří v zádech jsem došla k zásuvce v šatně, tam jsem nahmatala klapky na oči. To bylo celkem jednoduché, protože jsem zvyklá je obyčejně hledat potmě. Zatáhla jsem žaluzie a padla na postel do polohy mrtvého muže. Naopak můj živý muž mě sledoval z povzdálí. Byl zřejmě naprosto šokován.

"No, to snad nemyslíš vážně, že se takhle oblečená položíš v osm ráno do postele?!" Konsternován mě postavil zpět do pozoru a svlékl mě donaha. Ne, bohužel, nebylo to vůbec erotické. Naopak, bylo to velmi pracné, jak pro něj, tak pro mě. Po dlouhém boji, ve kterém jsem mu v pravidelných intervalech padala na znak a na prsa, byly veškeré mé svršky zneškodněny. Na sobě mi můj muž nechal jen klapky na očích. A světe div se, nenechala jsem si z ruky vzít brožuru svědků Jehovových.

Temno.

Z dálky jsem jen zaslechla klapnutí dveří a nějaké hlasy, které mi oznamovaly, že k večeři by měly být hranolky s biftekem. Zvedl se mi žaludek a odplula jsem znovu do věčných lovišť svého lože.
Probudila mě až nutkavá potřeba dojít si na záchod. Uff. Prostě musím, no. Doplížila jsem se do koupelny přidržující se všech skříní, které byly po cestě k záchodu k mání. Mise byla následně zdárně dokončena.
Při zpáteční cestě jsem se při desetiminutovém zaostřujícím pohledu na hodiny na troubě, a to ze vzdálenosti 2 centimetry, dozvěděla, že jsou tři hodiny odpoledne. Měla bych možná něco sníst. Napadlo mě, že můj muž se již patrně nikdy nevrátí domů.
Při pohledu do lednice, která byla díky Bohu hned vedle trouby, se opět ozvala má mořská nemoc. Lednici jsem jedním prudkým a zároveň roztřeseným pohybem paže zavřela. Dovlekla jsem se s těžkým srdcem, rozuměj s šíleným bušením srdce, k oknu, a klepajícími se prsty jsem našla jen maličkou škvírku mezi žaluziemi, kterou jsem za okny zahlédla krásné slunečné odpoledne. Celý tenhle trek po bytě mě vysílil natolik, že jsem se vrátila zpět do postele.

Nic.

Setmělo se. Poznala jsem to podle toho, že škvírami mezi žaluziemi už neprosvítalo žádné světlo. A také podle toho, že jsem patrně přicházela k sobě, protože mě napadlo, že bych si mohla jít vyčistit zuby. Nevím, jak je to možné, ale po vyčištění zubů vždycky ještě o trochu víc vystřízlivím. Můj krok již nabyl ztracenou sebejistotu a do koupelny jsem se zvládla dopravit pouze pomocí dolních končetin. S kartáčkem v puse jsem se posadila na prkýnko záchodové mísy a hibernovala. Na závěr jsem vyplivla všechny ty pastové mydlinky a nevěřícně jsem na ně zírala. Červená barva odjakživa značila pozor, takže jsem teď při pohledu do umyvadla uvažovala o tom, zda se jedná o ebolu nebo o pokročilé stádium paradentózy. S těmito úvahami jsem se vrátila do postele. A najednou mi hlavou proběhla vzpomínka na led. Ano, já jsem VELMI PRAVDĚPODOBNĚ jedla a kousala led. Nepouštěla jsem se v úvahách dál, protože mě napadlo, zda jsem náhodou ten led také neházela někomu pod oblečení, jako tomu bylo posledně. Puhhh! Další vzpomínka, ano, růžová košile, vidím ji v té vzpomínce ze vzdálenosti necelý půlmetr. Takže jsem opět házela led. Výborně. Homo habilis hadr.

Okolo deváté večer jsem měla pocit, že pokud se budu ještě chvíli válet, tak ze mě bude nadobro ležák. Ze stolu jsem si vzala do postele alespoň učení. Po třech hodinách zírání na první dvě stránky jsem usoudila, že je čas jít spát. Ano, až se probudím, tak budu ve skluzu jen patnáct kapitol.

Prázdno.

Mořská nemoc pomalu odeznívala, takže po chvíli převalování jsem se rozhodla učinit průzkum potravinových krás mé kuchyně. A to takových, které by utišily můj zpívající žaludek. Jediné, na co jsem se v kuchyni zvládla podívat bez jakýchkoliv psychosomatických projevů, byl chleba. Při pohledu na vločky a mléko jsem začala natahovat. V lednici trůnily šunkofleky ze včerejšího dne a na další poličce výborný čočkový salát. Vlna mořské nemoci nečekaně vyšplouchla až do krku. Lednici jsem byla nucena opět násilím zavřít. S patkou chleba jsem se došourala do postele a s pohledem do stropu ji žmoulala v puse svými zkrvavenými dásny. Jsem jasná troska a ještě pár hodin budu. A navíc si fakt myslím, že můj muž mě opustil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 eazi eazi | Web | 6. ledna 2015 v 21:42 | Reagovat

Wau, smekám, nádherně napsané! :) I když příběh strašnej... Je mi normálně těžko jen z pocitu, jak tý slečně muselo být špatně. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama