Červenec 2014

Upside down (3/5) - převozník

13. července 2014 v 22:03 | Lu |  Upside Down


PŘEVOZNÍK
Když jí objímal, nemyslela na nic. Možná proto to celé vlastně nechala takhle volně plynout. Jako pomalou plavbu přívozem.
Za sebou nechávala slzavé údolí a muže ze slzavého údolí, před sebou neměla prozatím vůbec nic. Převozník mlčky pádloval, odpichoval se pádlem ode dna a na nic se jí nevyptával. Její myšlenky se na loďce pozvolna uklidňovaly a skládaly. Potřebovala cítit blízkost někoho, kdo jí byl vždycky blízký. Sdílela s ním ticho a šplouchání vody, z části právě proto, že jen jeho tichou blízkost v té době dokázala snést.
Když jí líbal, cítila vášeň a touhu a zapomínala na smutek, ve kterém bylo její srdce od vyplutí loďky zahalené. Když se k němu přivinula a on jí objal, nasála zpět pocit nedávno ztraceného bezpečí. Alespoň na chvíli, na ten krátký okamžik.
Říkala mu Převozník a jen díky němu zapomínala na to, jak plynou dny, kdy se jí ten, který jí rozerval srdce na cáry, neozývá. Byl to již několikátý týden a naděje na jakýkoliv kontakt nebo návrat v ní zemřela tichou a bolestivě úpějící smrtí.
S Převozníkovou pomocí se však slzavému údolí pomaličku vzdalovala. A alespoň po té cestě nepsala do prázdna zprávy a neutápěla se v draftech mailů a SMSek křičejících do tmy Kde jsi??? Kde to jsem vlastně já???
Bylo to období, kdy se zalykala množstvím svých emocí v naprostém vzduchoprázdnu. Tohle je asi ten snový život, tohle jsou asi ty snové pocity, kdy každodenní realita ztrácí jakýkoliv hlubší význam.
Jen díky Převozníkovi v ní rostl pocit, že není na té bárce sama. A také, že se s ní loďka, na které se plaví, jen tak nepřekotí.
Při poklidné plavbě si pohrávala dokonce s myšlenkou, že by právě s Převozníkem mohla vytvořit další vztah. Proč ne? Vždycky se měli svým způsobem rádi, ač byli vždy pouze přátelé. Ale láska se nedá nařídit, ani naplánovat a přátelství dvou lidí má rovněž svůj důvod.
Při představě nějakého dalšího vztahu cítila jen hluboké prázdno, nicotu a vyčerpání. Nemohla. Její srdce zůstalo v slzavém údolí a trpělivě čekalo na své vykrvácení. Proto tyhle své smělé myšlenky, které k ní přicházely, když ho pozorovala pádlovat, s lehkým srdcem zavrhla.

Byli si takhle podobně "blízcí" už tolikrát. Měla občas pocit, že k sobě patří, ale nikdy v sobě nenašla sílu opustit vztahy, ve kterých zrovna byla. Pak se jí vytratil ze života a toulal se se svými vztahy zase on. Nyní, po těch letech, kdy si k sobě konečně našli cestu a oba byli konečně sami, tak blízko sebe, to už jednoduše nebylo možné.
Vždyť první noc vedle něj probděla. Měla strach. Nedůvěřovala sobě ani ničemu okolo. Její pocity plápolaly ve větru a nebylo možné se v nich vyznat. On vedle ní tiše dýchal, aniž by se jí dotkl. Až k ránu usnula úplně klidná.

Vracela se k němu však jako pejsek. Veselá, že ho vidí, a smutná zároveň, když se pasovala do jeho nedělních večerních okýnek v rozvrhu, kde na ní zbylo místo. Dával jí tím významně najevo, jak málo pro něj znamená a jak sériovou rasou je. Připadl na ní poslední den v týdnu. Tak vlastně každý nový pracovní týden, kdy se brzy ráno vracívala k sobě domů, začínala koncem. Chvilka něhy a blízkosti jí za to stála.
Prozatím.
Možná se jen bránil a kopal, protože se do ní začal zamilovávat, možná jich skutečně bylo sedm. Sedm žen, které hladí stejně po zádech a líbá stejně na čelo.
Někdy jí bylo smutno, že se k ní tak chová. Když jí líbal do vlasů, přemýšlela, jak může člověk takhle líbat víc žen. Ano, může, pokud nemiluje.

A proto se také stal Převozníkem. Blízkým a zároveň chladným člověkem, který jí pomohl překonat ty největší strachy na cestě, kterou si sama zvolila.
Jednoho dne pohladila Převozníka po tváři, nezdálo se, že by jí vůbec vnímal, a skočila do vody. Převozníkova loďka tiše mizela v dáli. Navždy.
Plavala na zádech a pozorovala oblohu. Vysvitlo Slunce. To se vždycky pěkně plave, když svítí Slunce.


Upside down (2/5) - mezidobí

13. července 2014 v 20:26 | Lu |  Upside Down



















MEZIDOBÍ
Některé dny se vlekly, jindy padala za vlast ihned, jak za sebou zabouchla dveře bytu a usínala ještě s rozsvíceným světlem. Někdy se v noci naopak budila a postávala u okna, dokud jí znovu nepřemohl spánek. Pocity se v ní míchaly, spojovaly a motaly, jak se jim zlíbilo. Nechala jim však volný průchod, protože potlačované pocity by se objevily dříve nebo později někde jinde a v situacích, které jsou obvykle ještě méně vhodné.
Dny trávila s přáteli, sportem, kulturou a vším, co jí dovolilo alespoň trochu zapomenout na posledních pár let.

Po letech navštívila hodinu jumpingu. V promrzlé tělocvičně, které dominovaly čtyři cvičenky s trampolínami, a ona byla jednou z nich, zuřivě dupaly do trampolín na hudbu, která byla v kurzu tak před deseti lety. Když měly za úkol dynamicky patami dupat vší silou do trampolíny, najednou se pod její trampolínkou objevilo jeho nahé tělo. Dupala víc a víc a mnohem rychleji, než tomu chtěla cvičitelka. Viděla, jak se mu svíjí obličej, když mu dupe na jeho břicho. To máš za to, že jsi mě nechal jít. Jen tak - jen tak - jen tak - čtyři - tři - dva - jedna. A ještě a ještě a dál a dál. Byla potem úplně zlitá už po minutě. Na závěr pár bilančních cviků, to pro změnu stála jednou nohou na jeho obličeji, pak jí ladně přehodila za druhou a dál mu drtila nos, ústa, oči. Ušklíbal se bolestí pod váhou, která na něm stála. Jojo, jumping jí tehdy bodnul.
Také vyrazila na hodinu hot jógy. Tam se sebou ovšem měla takové potíže, že nemyslela na nic jiného, než na to, jaké šílené vedro tam je. Po hodině cvičení v tropech vyždímala triko a uvědomila si, že nestihla ani přemýšlet nad ničím jiným. Nikomu už nepotřebovala drtit obličej. Zdá se, že našla sport, který potřebuje.

Když večer při návratech osaměla v tramvaji, která ji vezla domů z večeře, drinku nebo ze cvičení, teď už opačným směrem, než ještě nedávno bydlívala, zase byla sama se svými myšlenkami. Toulala se v minulosti a procházela myšlenkami krtinou.
Stála na terase za sklem a dívala se dovnitř. Z dálky si prohlédla obrázek Eastwooda, proti kterému tak bojovala. Pořád tam u postele byl přilepený. Zkoumala předměty v poličkách. Jestli tam ještě je ta harmonika, kterou mu věnovala pro dlouhé večery, když mu bude smutno. Přemýšlela, jestli už schoval fotografie, na kterých se ještě společně usmívali. Pořád tam byly, jak si je pamatovala. Myslela na mixér, který si koupila, aby mohla dělat bramborové kaše. Zahlédla poličku s odšťavňovačem a trošku se jí udělalo nevolno, protože si vzpomněla, jak dělali džus z řepy, který byl poněkud těžký, a oběma jim po něm bylo špatně. Představovala si vanu, kde si ještě naposled při koupeli pouštěli film a rozpouštěli pěnové konfety. Připadalo jí to tak strašlivě dávno, jako by to kdy ani nebyl její život.

Uvědomila si, že tramvaj dojela do její zastávky, a že by měla vystoupit. Několikrát zamrkala, aby potlačila vzpomínky, a pevně sevřela čelist na znamení tvrdosti a bojovnosti. Vystoupila z tramvaje. Kdyby se jí teď někdo dotkl, tak ho snad zabije. Proto se nikdy večer na Hradčanské nebála jít domů. Měla tolik síly, že by všechny okolo sebe nejraději pomlátila. Raněné zvířátko hodně kope, a když je samo, je moc smutné a líže si utržené rány. Byla raněná a přitom pořád poskakovala, aby jí život ani o maličký krok nepředběhl.
Jen v tramvaji, jako by se čas vždycky zastavil...