Červen 2014

Upside down (1/5) - konec

14. června 2014 v 0:43 | Lu |  Upside Down
KONEC
Byl zpět. Ten pocit, kdy jí připadalo, že jí právě někdo vyrval srdce z těla. V žaludku se jí proháněla prázdnota, ze které jí bylo nevolno, a paže jí pálily, jako kdyby poslední tři dny jenom zvedala několikakilové činky. Nic z toho však nebylo skutečné. Skutečné bylo jen to, že on nevěděl. Domnívala se, že to není možné, že přece něco takového ze sebe nemůže vypustit člověk, vedle kterého čtyři roky žila. Ale bylo tomu jednoduše tak. Nevěděl, zda s ní chce být. Nevěděl, zda s ní chce mít děti. Tuhle holou skutečnost korunoval svými strachy, že se bojí být nešťastný.
Jako kdyby snad byla prašivá, měla nosit smůlu a prohloubení jejich vztahu, kterým bezpochyby děti a svatba jsou, mu automaticky mělo vehnat slzy do očí.


Chápala ho, ale zároveň ho už chápat nechtěla. Vždyť se o to snažila
už tak dlouho. V životě existovaly věci, nad kterými není radno hluboce přemýšlet, které jest radno dělat. Připadal jí sobecký, asi tak stejně jako byla sobecká ona. Avšak příroda nezavázala muže, nýbrž ženy. V tom byl ten rozdíl. Neměla pocit, že po něm požaduje něco neobvyklého. Naopak. Připadalo jí to logické - žensky logické.
Jakmile však uviděla jeho vytřeštěné oči a ústa, kterými pronášel, že děti jsou snad ještě horší než manželství, protože je to přece založení institutu rodiny, uvědomila si, jak slepá vůči svým představám po celou dobu vztahu byla.

Všechny tyhle pocity už přece tak dobře znala. Mezi dvě duše, které se milují, se vkrádá neviditelná, avšak stále hmatatelnější propast, přes kterou se jen vzdáleně pozorují. Přes tuto propast není cesty zpět. Pohled se oběma kdysi zamilovaným bytostem vyprázdní a zůstává jen minulost - krásná, idealistická a tak neuvěřitelně vzdálená. Jako by to snad ani nebyla pravda, že ti dva spolu kdy žili a milovali se.
Cítila, že jí ubývalo sil, které by ještě mohla vynaložit v tomhle marném boji. Možná to bylo věkem, ale i minulými zkušenostmi, kdy vždycky stejně nakonec zjistila, že slova jsou jen slova a v konečném rozhodnutí mají pramalou váhu. Netoužila nikoho přesvědčovat, už toho jednoduše nebyla schopná.
Po večerech procházela inzeráty nabízených pronájmů a snažila se přivyknout myšlence, že bude žít sama. Když byli v IKEE, koupila si několik krabic na stěhování. Nějak začít musí. Stále měla pocit, že to nechápe, že nerozumí tomu, že ona od něj skutečně odejde.
Občas přemýšlela nad tím, že by se chtěla vrátit o tři měsíce zpátky. To si ještě užívali bezstarostnosti jejich vztahu bez nároků a požadavků na toho druhého. Ale už to dál nešlo. Došli na pomyslnou křižovatku jejich soužití.
Celé to dění bylo jako hrnec krupicové kaše, která vytékala na sporák, na plotýnky a dokonce i na podlahu. Valila se takovým tempem, že tím byl celý jejich dosavadní vztah zcela zahlcen.
Zdálo se jí to tak neuvěřitelné. Jak málo stačí k tomu, aby se vláček osudu rozjel a pomalu přidával na rychlosti, až už nešel zastavit vůbec. Směr byl jasný. Vystoupit už nebylo možné.

Vyčkávala, kdy jí řekne, že jeho rozhodnutí je finální. Už na začátku se ale rozloučila se scénářem, že by vtrhnul do klenotnictví a po týdnu, který si vzal na rozmyšlenou, jí požádal o ruku. Nebo něco takového. Překvapení, spontánnost citu, který se nazývá láska a zároveň parádní klišé, kterým se vysmíval. Ta klišé, způsoby ověřené miliony párů, a zajeté. Klišé, která jí tak chyběla. Strojená klišé, když to člověk tak necítí.
K ránu se budívala se sevřenou hrudí. Zdávalo se jí, jako by její hrudník někdo trhal na cáry. Nestěhovala se však poprvé, nebylo třeba se přehnaně litovat a nějak silně tohle celé prožívat.
Nemůžeme přece toho druhého nutit k tomu, aby dělal a říkal něco, co nechce, nebo ani necítí. Uvědomovala si to, přesto jí to celé bylo líto.
Chtělo se jí křičet, že život je přece takový, jaký si jej uděláme. Že on může být šťastný, když si to dovolí. Hlavně, že může být šťastný s ní. S dětmi, které spolu budou mít a s pejskem, kterého si pořídí. Proč zahazuje něco tak krásného a vzácného, co mezi nimi je? Křičely jen její oči, kterými před ním stále častěji uhýbala, aby do ní těmito okýnky do duše neviděl. Nemůžete člověka ani přesvědčovat o scénářích, které jste si namalovali ve vlastní hlavě těmi nejkrásnějšími barvami. Těžko vás pochopí, když si maluje něco jiného, nebo nemaluje vůbec.
Byly to dlouhé a marné dny, kterými proplouvala jako tělo bez duše, navenek se však snažila nedat na sobě nic znát.

Když pak jednou ráno uviděla inzerát na nový byt, kam by se ráda nastěhovala, chtělo se jí smát. Byt byl nádherný a ona najednou měla pocit, že to půjde, že vždycky všechno jde, když se chce. On nikdy nechtěl. Nikdy významně netoužil, ani po ní, ani po životě. Věděla, že třeba toužil po tom pořídit si terénní auto, kterým by odíral všechna zaparkovaná auta, která po zaparkování vyčuhují do vozovky. To bylo poprvé, kdy slyšela, že by si něco přál. Poprvé a naposled. Tehdy v autě na sedadle spolujezdce pozorovala špinavé přední sklo jeho vozu a její oči opět říkaly, že přece nemá chtít terénní auto, má chtít jí a její ruku a jejich děti!
Nahlas se tehdy společensky zasmála, a pak přivřela oči a zhluboka se nadechla, aby tyhle své marné představy a výkřiky do tmy zaplašila.
Měla pocit, že jeho životní cesta byla velmi trnitá, možná to ani nebyla cesta. Ona vedle něj poskakovala a sbírala kytky, odbíhala a kličkovala, ale hlavně bojovala a razila si cestu vpřed, vždyť byla rozený bojovník, Beran tlačící hlavou proti zdi, i když občas ve svém snažení trochu slepý.
Chtěla se tou dobou taky vysmát všem psychologickým žvástům, které doporučovaly představovat si to, co v životě chcete, potom že se to určitě splní. Snad milionkrát snila o tom, jak spolu vychovávají malého chlapečka Jáju, který jí nejraději pomáhá dávat věci do pračky a který ještě raději schovává pelíšek Hugovi, malému francouzskému buldočkovi, který si na oplátku přivlastnil některé z Jájových hraček.
Jája i Hugo jsou ještě miminka, ale zbožňují se, stejně jako je zbožňuje on a ona.
Jak patetické, měla by se proplesknout.
Muže, kterého si chtěla nechat napořád, pomalu odnášel proud vody dnů, které ubíhaly tak strašlivě pomalu a tak bolestivě.
Bolelo jí to, ale nebyl to její první rozchod. Věděla, že se z toho vyhrabe. Jen to bude chvíli trvat. Její chování bylo jiné v porovnání se všemi předchozími rozchody. Místo, aby setrvávala v bytě, kde žili, nebo v nějakých variantách, které jí nabízel, spěchala na to se odstěhovat. Místo, aby mluvila, mlčela. Chovala se k němu pořád stejně, jen už mu opravdu neměla co říct. Zasloužila si děti, svazek i rodinu. To vědomí ji posilovalo, znala svou cenu. Byla vysoká, mnohem vyšší, než si kdy uvědomovala. Její sebedůvěra pramenila z toho, čím vším si za těch pár let prošla.
Divoký život, který v ní tepal, se za těch několik let s ním zmírnil a uklidnil, a objevila se láska. Cit, který mezi nimi byl, jí připadal pevnější než skály. A přece se teď sypal na prach a rozfoukával jej vítr do všech světových stran.

Doufala, že ten nahoře ví, co dělá, a že to, čím prochází, si v konečném důsledku zaslouží. Protože přijde něco jiného, skutečného a zaslouženého - dobrého i zlého. Možná k sobě totiž oni dva skutečně nepatřili.