Duben 2014

Na dlouhou vzpomínku věnuje...(5. část)

22. dubna 2014 v 20:18 | Lu |  V perspektivním vztahu do 1 roku

GÁBINA
Dny mi poslední dobou hodně splývaly. Ráno jsem se horko těžko vykopávala z postele. Obvykle jsem u toho zakopla o pracovní počítač, který jsem v noci shodila z postele. Neměla jsem nikdy sílu ho donést až do tašky u dveří. Jedno lepší ráno jsem si také rozšlápla brýle. To bylo nadávek. Neměla jsem přece čas trávit teď cenné hodiny u optika! Hned několikrát se mi také stalo, že jsem si zapíchla odhozené náušnice na podlaze do svých nahých chodidel. Přesně takováto šílená rána jsem měla nejraději. Ne, zklamu, žádný z odhozených předmětů ze mě neodpadl v zápalu divoké a živelné vášně dvou zmítajících se lidských těl. Jen jsem sváděla neúprosný boj s pracovními deadliny. Poslední dobou mi připadalo, že čím vice pracuju, tím vice práce se na mě valí.
Odvracela jsem tak každé ráno oči od spouště v kuchyni. Když jsem tam denně zahlédla obaly od junk food z předchozího dne, udělalo se mi nevolno. Ležely tam zbytky jídla, které jsem do sebe naházela ještě před několika hodinami. Ráno mi z těch blafů většinou nebylo úplně nejlépe. A aby byla má podzimní psychická a fyzická devastace úplná, nějaké fitko jsem také neviděla věčnost. Byl ze mě chodící robot, fyzická troska. Do zmítajícího se lidského těla jsem měla sakra hodně daleko.

Jednou v pátek, když mi společnost dělalo mé vyčerpání a nechuť cokoliv dělat, jsem se konečně po několika týdnech ozvala Ivetě. Posledních pár týdnů jsme nebyly v kontaktu. Fungovalo mezi námi nepsané pravidlo, že pokud se vzájemně neozýváme, je toho prostě moc.
"Příjem." Ozvalo se na druhé straně. Z Ivetina formálního tónu hlasu bylo poznat, že je ještě v práci.
"Čus, jak se máš, Ivet? Šílíš, nebo je to pohoda?" Odpověď mi byla jasná.
"Ahoj Gábi, šílím, ale je to pohoda. Haha. Už to trvá několik týdnů a nevím, jestli to je úplně udržitelnej stav. Jak se máš ty?" Zaslechla jsem, jak Iveta na druhé straně stíhá ještě psát na klávesnici a listovat nějakými papíry.
"U mě to je podobný, ale dnes už jsem doma. Hele, proč volám. Přemýšlela jsem. Myslím, že bychom se měly sejít co nejdříve a ideálně koupit nějaké letenky a vypadnout." Ticho na druhém konci po chvíli přerušilo pouze razantní zaklapnutí notebooku.
Iveta konečně promluvila a její nadšení jen zrychlilo slova, která se z telefonu valila: "Vůbec se mi to nehodí, ale je to skvělej nápad. Dáme si deadline do týhle neděle na výběr destinace? Ať je to trošku adrenalin." Iveta se do sluchátka nuceně zasmála. Zřejmě měla adrenalinu plné zuby.
"Zase prrr. Nemusíme zešílet ještě v osobním čase, ne?" Nalila jsem si dvojku bílého a cítila jsem, jak mi pomalu koprní nohy. Jak se pomalu odplavuje všechen ten stres za celý týden a ze mě se stává měkké a vláčné individuum. Otevřela jsem oči: "Krásko, co dát teda zítra sraz, máš tam něco?" Cítila jsem, jak se mi krev vlila do tváře. Naděje na pár týdnů strávených cestováním mě dokonale probrala a měla jsem pocit, že se ze mě začíná stávat opět lidská bytost.
Ivetina odpověď byla rychlá: "Nemám, pojďme se potkat. Co to spojit s večeří u mě? Prosurfujeme net a třeba se nám podaří booknout i ty letenky dřív, než tu nasněží." Cítila jsem, že i Ivet nečekaně ožila.
"Tak jo, stavím se. Mám přinést něco k jídlu?" Otázka byla z mé strany pouze řečnická. Obvykle jsem se vytáhla pouze chlebíčky, zákusky nebo chipsy. Avšak výběr, který jsem donesla, byl vždy z těch nejrůznějších a nejvybranějších druhů!
"Jasně, že ne. Můžeš těstoviny?" Než jsem se zmohla na jakoukoliv odpověď, ozvalo se: "Vím, že můžeš, mám v plánu je zítra dělat, s houbama." Iveta se trochu zasnila. Zbožňovala jsem tyhle její kulinářské výpady. Téměř vždycky totiž byly na jistotu.
"Tak fajn. Přinesu alespoň víno. Zatím si sesumíruj nějaký cestovatelský preference. Pa."

Zavěsily jsme ve stejný moment. Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o kuchyňskou desku. Najednou ze mě všechna únava z posledních týdnů zcela opadla. Popadla jsem všechny prázdné obaly, které se povalovaly po bytě, a začala aktivně uklízet. Rozverně jsem se jen pro připomenutí mrkla na Ivetin seznam a bylo to tam, černé na bílém. Dobrodružná cesta jako vyšitá, můj další bod seznamu. A brzy bude splněn.


Naše sekání s Ivetou bylo hodně produktivní. Kromě toho, že opravdu udělala těstoviny s hříbky, ukázala mi list papíru, na kterém měla tři preferované destinace. Ke každé z nich měla zpracovaný cestovatelský plán po dnech. Nevěřícně jsem na plány zírala. Nechápu, kde na to vzala za těch několik hodin čas. Já jsem se moc nepředvedla. Nakonec jsem z kapsy vytáhla ušmudlaný papírek, kde byly napsané tři země, kam bych chtěla jet. Rozhodovaly jsme se mezi Jávou, Filipínami, Borneem, Peru a Kubou.
Byla jen jediná země, na které jsme se shodly. Kuba. Zajiskřily nám oběma oči. Testem "Jak dobře se jako kamarádky navzájem znáte" bychom určitě prošly bez debat.
Letenky jsme měly koupené už, když Iveta podávala dezert. Výborný limetkový dort se mi rozplýval na jazyku, u toho jsem lžíčkou kreslila do vzduchu trasu letu a nahlas vypočítávala hodiny letu a časový posun. Když mě to přestalo bavit, odkulila jsem se na pohovku. Bylo mi sakra dobře. Ivetino presso, které se přede mnou objevilo, jsem nechala chladnout na stole. Skrčila jsem si kolena pod bradu a pozorovala, jak se z šálku kouří. V duchu jsem počítala, bylo to přesně sto dvacet dní do našeho odletu. Sto dvacet dní deadlinů, nekonečných pracovních večerů a hektických schůzek. Ale věděly jsme, že tyhle dny budou plynout a je nám celkem jedno, jak.


IVETA
Po víkendu, kdy jsme společně odsouhlasily plán jet na Kubu a koupily letenky, jsem si konečně dovolila trochu vydechnout. Tohle rozhodnutí spočívalo zhruba v tom, že jsem si zakázala pracovat po desáté večer a obnovila svůj pravidelný rádoby společenský a kulturní život. Sem tam někdo přišel na večeři, občas jsme popíjeli až do rána a někdy se vyrazilo do barů ven. Čas příjemně plynul a ze sto dvaceti dní bylo rázem sedm a my s Gábinou jsme měly sbaleno.
Role byly jasně rozdělené. Gábina ovládala španělštinu, já jsem měla v rukávu všechny mapy a průvodce.

Večer před odletem jsem konečně svlékla pracovní oblečení a nasoukala se zkusmo do džín, které jsem měla ve skříni ještě od vejšky. Pohoda, všechno hotovo a všechno sedělo, jak mělo.
Při cestě na letiště jsem přemýšlela o cíli, který vlastně chceme touhle cestou splnit. Jenže ta cesta neměla cíl, protože tak nějak sama o sobě byla cílem. Byly jsme pracovně zcela vyřízené a jen samotný útěk KAMKOLIV nás konečně alespoň trochu probral. Doufala jsem také, že i Gábinu naše cesta rozptýlí a urovná si díky ní své myšlenky. Za poslední rok se toho přeci jen přihodilo tolik, že jsem měla pocit, že se trochu ztratila sama sobě, a přestává věřit, že jí třeba ještě něco pěkného může potkat.


Na Kubě všechno šlapalo podle plánu. Zbožňovala jsem večery, kdy jsme od rána popíjely cuba libre a večer tančily v barech. Obdivovala jsem, jak se Gábina naučila nádherně tančit salsu a bachatu, a přála jsem jí, když se o ni Kubánci na parketu prali. Její blond vlasy vlály ve večerním teplém větru a já jsem na ní konečně viděla, že je po dlouhé době šťastná.

Nechávala jsem jí občas v barech samotnou a procházela se nočními plážemi, starými částmi měst a promenádami podle toho, v jaké části Kuby jsme zrovna byly. Klid se mi přitom rozléval po těle a prvně mě tehdy napadlo, že takhle nějak si představuju svobodu a absolutní smíření. Jednou v noci, když jsem se vracela do naší Casa, tak jsem uviděla Gábinu, jak v dálce stojí na molu, a je objímána. Obě štíhlé siluety pozorovaly měsíc a tiskly se k sobě tak zamilovaně, že pro moje obavy o Gábinu mezi nimi nebylo místo. Šla jsem v klidu spát. Byla jsem za svou kamarádku šťastná a musela jsem se ráno také usmívat, když jsem při snídani viděla, jak její rozzářený obličej bojuje s vaječnou omeletou.

Dny Gábina trávila většinou se mnou, i když občas třeba jen na chvíli zmizela a vrátila se s hrstí plnou mušlí. Za jejími zády jsem pak obvykle v dálce uviděla Adriana, jak odchází a mává nám na rozloučenou. Jednou mi takhle oba přinesli živého kraba až na deku, jindy jsme se ovívali vyplavenými mořskými korály a potápěli se v tyrkysových vodách Atlantiku nebo Caribiku.
Večery, které Gábina neprotančila v baru, jí Adrian učil salsu přímo v moři. Někdy se nám stávalo, že jsme byli po celém dni tak utahané, že jsme jen seděly s dalšími místními Kubánci u moře, poslouchaly hru na kytaru a pozorovaly západ Slunce.

Byly to svobodné, veselé a krásné dny, které se pomalu ale jistě chýlily ke svému konci. A na tomhle konci mi Gábina sdělovala naprosto jasné plány, jak a kdy se s Adrianem uvidí. Seděly jsme v letadle a Gábi žmoulala dárek od Adriana - dřevěnou kubánskou figurku. Na její zadní straně bylo česky napsáno: "Na dlouhou vzpomínku věnuje Adrian".
A já jsem jí tu spontánnost citu hodně přála, protože dokázala konečně překonat sebe a znovu věřit v lásku, v setkání, v osud. Vlastně bylo jedno v co. Prostě v cokoliv, co z našich životů kdysi dávno plíživě vyprchalo.