Perlička na dně (4. část)

19. listopadu 2013 v 21:39 | Lulu |  V perspektivním vztahu do 1 roku
Dívala jsem se na podzimní noční oblohu a sledovala mraky, které na obloze pluly mnohem rychleji, než jsem dokázala vnímat.Jedinou dominantou v dálce byla Žižkovská věž. V bordelových barvách neonu se tyčila k nebi jako raketa, která má právě vyrazit do Vesmíru.
Klepala jsem se zimou a zahřívala si zkřehlé ruce. Na postávání na balkóně už počasí rozhodně nebylo. S lahví narůžovělého burčáku a několika Camelkami, které mi ještě zbyly od poslední razie po pražských barech, jsem se posadila na stůl. Dřevěná deska stolu pod mou vahou úpěnlivě zapraskala, pak se okolo opět rozhostilo večerní ticho.
Dívala jsem se dolů do zahrady. Světýlka v zahradě zářila do noci. Přivřela jsem oči a škvírkami pozorovala tyhle hvězdičky, které se roztočily, jakmile se člověk na lampy zahleděl a začal s přimhouřenýma očima pokyvovat hlavou ze strany na stranu. Moje vlastní souhvězdí. Jako malá jsem takhle pozorovala pouliční lampy a krátila si tím večerní cestu z divadelního kroužku.

Z nitra bytu se ozvalo jen tiché zaklapnutí dveří. Trhla jsem sebou a jen neznatelně se otočila. Byl pryč. Zaposlouchala jsem se do tiché bluesové hudby, která se linula z útrob mého bytu a zanikala ve venkovním tichu. Přitáhla jsem si deku těsněji kolem těla. Zima byla pořádná.
Přemýšlela jsem, co asi dělá Gábina. Při našem posledním setkání na squashi, kdy jsem od ní mimochodem dostala takovou nakládačku, že jsem vzteky skoro rozmlátila vlastní raketu, se o Ivanovi ani o nikom dalším nezmínila. Třeba už jí došlo, že celej ten zatracenej seznam nemá smysl a že to zkrátka takhle nefunguje. Že je to celé takové rozptýlení a nemá cenu se takového "to-do" listu dogmaticky držet, když nechce být sama.
Snad by mi to řekla, dokonce jsem si začínala přát, aby s tím přišla. Protože já jsem ještě nenašla odvahu jí do telefonu říct, že je to přece kravina mi volat, že splnila další bod seznamu.
"Amorův šíp mou hruď prostě míjí, Iveto." Posteskla si Gábina lítostivě při dalším z jejích agresívních podání. Míček se šílenou rychlostí odrazil o přední stěnu, následně o zadní sklo. Ale podařil se mi nakonec vybrat a naše výměna neskončila hned po podání.
"S tvou velikostí hrudního koše bys mu měla dát ještě šanci. U tebe je hrozně lehký přestřelit." Snažila jsem se jí rozveselit a naznačit jí, že je důležité být nad věcí. Moc se mi to nedařilo, a to ani v pauze na pití mezi jednotlivými sety. Zatímco já jsem při přestávkách nabírala ztracený dech, měla jsem pocit, že Gábina je myšlenkami úplně jinde.
Mou kamarádku mám moc ráda, ale možná jsem podcenila vážnost a důslednost, s jakou ke všemu přistupuje, bohužel i k seznamu splácanému v deliriu tremens.
Ten večer po debaklu ve squashi byl drink v Sudičce na mě. Po třetí tequile jsem Gábině veškeré její teorie odsouhlasovala tak nějak automaticky. Že prý je v životě důležité definovat si, co člověk nehledá.
Hovno, pomyslela jsem si.
Pak je prý schopen velmi zúžit a jednodušeji určit to, co by hledat měl.
Sračka, hlásil mi můj mozek.
Ale tvrdila mi to tahle holka, kterou jsem měla ráda a která byla mou kamarádkou v dobrém i zlém. Ale také člověkem, který už měsíce brouzdá po všech sociálních sítích. Možná ví něco, co já ne. Tequilla dělá divy a já se rozhodla, že některý věci ten večer prostě soudit nebudu.
Gábina byla jakýmsi věčně hledajícím pastýřem Santiagem v sukni. Podle ní všechno mělo svůj smysl, každičké setkání, slovo, které ten či onen pronesl, nebo situace, kterými v životě procházela.
Blbost, dralo se mi z úst. Nechtěla jsem ale v té příjemné atmosféře rovnýma nohama zahučet do hlubin kontroverzních témat, o kterých jsem věděla, že nás s Gábinou rozdělují. Navíc mi vždycky připadalo směšné, s jakou vážností filozofují opilí lidé v hospodách.
Od toho večera jsem o Gábině neslyšela.
Pořád mi šrotoval ten večer v hlavě a já byla od té doby přesvědčená o tom, že mám pravdu. Například prohra ve squashi je jedna z těch situací, které nemají naprosto žádný smysl a bez kterých bych se v životě rozhodně obešla.
Domnívám se totiž, že některé životní zkušenosti jsou naprosto zbytečné, jen člověka připravují o iluze. Čím více zkušeností jsem měla, čím starší jsem byla, tím naivnější jsem chtěla být a tím větší nevědomostí chtěla trpět. Nevědomí v bezvědomí, jak jsem tenhle stav nazývala, plíživě vyprazdňovalo pohledy lidí, jako jsem byla já. Lidí bez iluzí. Lidí, kteří věděli příliš na to, aby se hrdě nosili smrdutými pražskými ulicemi. Aby jim to takzvaně stálo za to.
Takové ploužící se duše, které na tomhle světě prozřely natolik, že se jejich pohonným motorem a zároveň ulitou stala stádovitost a sociální slepota.
Emoce se apaticky překlopily pouze do fyzické roviny a lidé si je začali plést s vyplavenými endorfiny. Po sexu, běhu, masáži, cigaretě, popálení se o pekáč a tak dál.
Takhle vypadala ta pomyslná křižovatka života, od které jsme už všichni šupajdili smutně z kopce do hluboké temné nicoty. Smířeni.

Zima mi zalezla až do morku kosti. Lampy v zahradě zhasly. Byla půlnoc. Ještě chvíli jsem vydržela houpat nohama. Burčák i Camelky došly. Endorfiny byly ty tam, byl čas jít spát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rocky Rocky | 14. února 2014 v 20:21 | Reagovat

Vydařenej díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama