Listopad 2013

Cooking ladies

20. listopadu 2013 v 20:11 | Lu |  Letem každodenním světem

"To mě normálně napadlo. No. Prostě v tom je namletá margotka, trocha krému a je to. Máme s holkama sezení, tak jsem chtěla něco taky přivézt." Škvařily jsme se se ségrou v sauně. Kapky potu se vpíjely do bílého prostěradla a radiátory před námi byly rozpálené na devadesát pět stupňů.
Byla to zvláštní sauna. Vysoké pryčny ve třech ustupujících řadách nad sebou zavrzaly vždycky, když na nich člověk vykonal sebemenší pohyb. Dva žhnoucí radiátory blikající do šera vypadaly tak, že rozhodně nejedou na maximum. Malé okénko na levé boční stěně s výhledem na sprchu a ledový bazén prozrazovalo, že vysvobození z pekla v podobě prudkého ochlazení, je nedaleko. Byly jsme tam samy dvě. Ve čtyřech by to tu bylo akorát, ale šest lidí v takovém prostoru, to už by byla mačkanice.
"Nechápu, že tě takové věci JEN TAK napadnou." Přemýšlela jsem nahlas a zároveň vnímala, že jakmile teploměr dosáhne bodu varu, vlasy se mi určitě vznítí. Už teď jsem cítila, že jsou suché jako sláma. "Mě třeba napadají různé věci, ale většinou se to týká třeba sportu, cestování nebo nesmrtelnosti brouka." Krátila jsem věty, protože žhavý vzduch mi skoro rozpouštěl plíce.
"Ale to mě taky, jen mě ještě navíc baví zkoušet v kuchyni nové věci. Vymýšlet si recepty a la co dům dal a ochutnávat a vidět, co mi z toho vznikne."
S údivem jsem se nadzvedla na lokti. "To já teda nechápu. Vlastně mě to úplně sere, že přijdu domů, možná o hodinu dříve než NĚKDO a mám tu hodinu trávit u sporáku? A ještě se tvářit, jak mě to těší?"
Opět jsem si lehla, protože mě vedro zmáhalo a začaly se mi dělat mžitky před očima. "Netěší, sakra, ne-tě-ší!" Šeptla jsem směrem k okénku ve stěně. Srdce mi bušilo jako o závod, zrychlil se mi dech, ale přesto se mi podařilo na ségru ještě v zápalu vyfouknout pár slov: "Chtěla bych ležet na koberci a pozorovat západ Slunce, pak si udělat pár břišáků a protáhnout záda. Potom si sednout k úkolům z angliny a po nich si vzít oblíbenou knížku. A....tak, fuj, jdu ven, už tu nemůžu bejt."
Vstala jsem, deset minut pro mě bylo až až na to, jak jsem nebyla trénovaná v saunování. Zamotala se mi hlava a vypotácela jsem se ze sauny přímo do sprchy a následně do ledového bazénu.
Ségra mě následovala a prolomila saunový obřad svou odpovědí, až když jsme rozjímaly v relaxační místnosti.
"No, asi seš zaujatá. Já třeba ráno vstanu a skočím mu pro snídani."
"Cože?" Představila jsem si, jak já doma občas naschvál nepřipravím ani dva čaje, protože nechci, aby to NĚKDO považoval za automatiku. Protože kdypak se MNĚ stalo, že jsem dostala snídani do postele? Nikdy. Jiná věc je, že bych o to asi před ranním během ani moc nestála. Ale i tak, že jo.
Ségra pokračovala v dalších superlativech: "Když přijdu z práce, tak uklohním buchtu, no, po cestě se stavím v Kauflandu, teď tam třeba měli slevy na mandle a oříšky. A přemýšlím si, co bych mohla vyzkoušet za koláč nebo dort. Je to levnější, než pořád ty snídaně kupovat. I když se to občas nepovede. Stejně mu to strčím, on sní všechno."
Přetočila jsem se na bok a porovnávala ségřiny schopnosti se svým rádoby uměním. Dort a koláč jsou pro mě pojmy odjakživa ve škatulce "kupované", případně "od babičky".
Poměrně radikálně jsem se v těchto věcech stavěla do role obhájkyně rovnoprávnosti. Když dva lidi dělají deset až dvanáct hodin denně, proč by ten druhý měl tomu prvnímu vařit jen z toho důvodu, že byl doma o chvíli dřív? Proč, proboha?
Minulé úterý jsem plácáním holandských řízků a vyráběním bramborové kaše strávila v kuchyni hodinu!!! Hodinu, kterou jsem mohla strávit procházkou okolo baráku, zaléváním kytek, hledáním letenek a studiem různých cestovatelských tras v místech, kam se chystám. Aaaach.
Byla jsem na sebe naštvaná, že tehdejší vaření trvalo více jak půl hodiny. Když se ty debilní brambory nerozpadaly a to krutý maso nesmažilo, pěkně jsem to ohulila, aby už bylo hotovo.
A jak potupné mi přijde, když si pak ten NĚKDO přijde, všechno sní, je nadšený a pochválí mě. Připadnu si jak nejubožejší žena, s šátkem a smetákem. Ta, která ráno snídá a u toho již míchá polívku k obědu. Žena, novodobá otrokyně tradicionalistických představ o rozdělení rolí. Srát na to.
Nebylo nic sexy na tom, že olej na smažení smrděl a v létě jsem nejen olejem načichla od hlavy až k patě, ale dokonce jsem se i zpotila. Ten tam byl můj vanilkový lotion Victoria Secret, po kterém jsem voněla jako čerstvě upečený pudink.
Přestaly mě bavit kreace typu sushi, jáhly, pohanka a další. Na co? Večer už moc nejím a vařit zdravě jen tak? Pche.

Druhé kolo saunování bylo před námi.
Smažily jsme se znovu, tentokrát na druhé pryčně od shora. Vleže to člověka tak nepálilo a většinou se vypotácel ze sauny, až když začal upadat do bezvědomí.
"Ale cvičit se dá i u vaření." Ozvalo se z druhého konce pryčny.
Uchechtla jsem se: "Jasně, ségra, jakože třeba lecker u škrábání brambor. Výpady k oknu a zpět, když čekám, až se usmaží řízek, a dřepy, když se shýbám pro hrnce na polívku, ne?" Zhluboka jsem vzdychla a v tu chvíli mi došlo, že jsem zapomněla na to, že vzduch pálí. Rozkašlala jsem se.
"Ty to nechápeš." Zašeptala jsem, když se mi podařilo kašel utišit. "Mě to nebaví asi tak, jako tebe jo. Jídlo mi přijde podružný, v životě marginální a naprosto nedůležitý. Vadí mi ta pozemskost, ta realita. Ta přízemní existence žvance." Začínala se mi motat hlava, i když jsem se ještě nezačala potit.
"Chci se bavit o nesmrtelnosti, přemýšlet o lásce, toulat se v myšlenkách po místech známých a neznámých. Chci snít. A místo toho dělám co? Voe, kuchtím domácí švédský kuličky. Vždyť je to tak absurdní!" Vyřítila jsem se ze sauny, druhé kolo bylo asi o minutu kratší než to první. Ségra tam ještě vydržela a do relaxační místnosti dorazila asi o pět minut déle než já.
V místnosti jsem se uvelebila na lehátku s výhledem ven. Zšeřelá místnost přímo vybízela k podřimování.
"Hele, já si myslím, že o některých věcech bys neměla takhle přemýšlet, ale prostě je udělat." Radila mi ségra. Krev mé krve.
Uchechtla jsem se a začala si představovat, že podobné hlášky mívají určitě i mafiáni, vrazi a lupiči, před pánovanou akcí, když se někdo z nich má tendenci posrat strachy.
"Asi jo, ale nemění to nic na tom, že mě to sere." Přisadila jsem si začala si pobrukovat refrén písničky od Pary…."V hlavě mám pocit masového vraha, keď si líhaš ku mne nahá a preč ma to ťahá. Lá-la-la lá-la-la-la-la. Jdem na třetí kolo, ženo dokonalá?"
"Jdem."

Třetí kolo saunování před námi.


Perlička na dně (4. část)

19. listopadu 2013 v 21:39 | Lulu |  V perspektivním vztahu do 1 roku
Dívala jsem se na podzimní noční oblohu a sledovala mraky, které na obloze pluly mnohem rychleji, než jsem dokázala vnímat.Jedinou dominantou v dálce byla Žižkovská věž. V bordelových barvách neonu se tyčila k nebi jako raketa, která má právě vyrazit do Vesmíru.
Klepala jsem se zimou a zahřívala si zkřehlé ruce. Na postávání na balkóně už počasí rozhodně nebylo. S lahví narůžovělého burčáku a několika Camelkami, které mi ještě zbyly od poslední razie po pražských barech, jsem se posadila na stůl. Dřevěná deska stolu pod mou vahou úpěnlivě zapraskala, pak se okolo opět rozhostilo večerní ticho.
Dívala jsem se dolů do zahrady. Světýlka v zahradě zářila do noci. Přivřela jsem oči a škvírkami pozorovala tyhle hvězdičky, které se roztočily, jakmile se člověk na lampy zahleděl a začal s přimhouřenýma očima pokyvovat hlavou ze strany na stranu. Moje vlastní souhvězdí. Jako malá jsem takhle pozorovala pouliční lampy a krátila si tím večerní cestu z divadelního kroužku.

Z nitra bytu se ozvalo jen tiché zaklapnutí dveří. Trhla jsem sebou a jen neznatelně se otočila. Byl pryč. Zaposlouchala jsem se do tiché bluesové hudby, která se linula z útrob mého bytu a zanikala ve venkovním tichu. Přitáhla jsem si deku těsněji kolem těla. Zima byla pořádná.
Přemýšlela jsem, co asi dělá Gábina. Při našem posledním setkání na squashi, kdy jsem od ní mimochodem dostala takovou nakládačku, že jsem vzteky skoro rozmlátila vlastní raketu, se o Ivanovi ani o nikom dalším nezmínila. Třeba už jí došlo, že celej ten zatracenej seznam nemá smysl a že to zkrátka takhle nefunguje. Že je to celé takové rozptýlení a nemá cenu se takového "to-do" listu dogmaticky držet, když nechce být sama.
Snad by mi to řekla, dokonce jsem si začínala přát, aby s tím přišla. Protože já jsem ještě nenašla odvahu jí do telefonu říct, že je to přece kravina mi volat, že splnila další bod seznamu.
"Amorův šíp mou hruď prostě míjí, Iveto." Posteskla si Gábina lítostivě při dalším z jejích agresívních podání. Míček se šílenou rychlostí odrazil o přední stěnu, následně o zadní sklo. Ale podařil se mi nakonec vybrat a naše výměna neskončila hned po podání.
"S tvou velikostí hrudního koše bys mu měla dát ještě šanci. U tebe je hrozně lehký přestřelit." Snažila jsem se jí rozveselit a naznačit jí, že je důležité být nad věcí. Moc se mi to nedařilo, a to ani v pauze na pití mezi jednotlivými sety. Zatímco já jsem při přestávkách nabírala ztracený dech, měla jsem pocit, že Gábina je myšlenkami úplně jinde.
Mou kamarádku mám moc ráda, ale možná jsem podcenila vážnost a důslednost, s jakou ke všemu přistupuje, bohužel i k seznamu splácanému v deliriu tremens.
Ten večer po debaklu ve squashi byl drink v Sudičce na mě. Po třetí tequile jsem Gábině veškeré její teorie odsouhlasovala tak nějak automaticky. Že prý je v životě důležité definovat si, co člověk nehledá.
Hovno, pomyslela jsem si.
Pak je prý schopen velmi zúžit a jednodušeji určit to, co by hledat měl.
Sračka, hlásil mi můj mozek.
Ale tvrdila mi to tahle holka, kterou jsem měla ráda a která byla mou kamarádkou v dobrém i zlém. Ale také člověkem, který už měsíce brouzdá po všech sociálních sítích. Možná ví něco, co já ne. Tequilla dělá divy a já se rozhodla, že některý věci ten večer prostě soudit nebudu.
Gábina byla jakýmsi věčně hledajícím pastýřem Santiagem v sukni. Podle ní všechno mělo svůj smysl, každičké setkání, slovo, které ten či onen pronesl, nebo situace, kterými v životě procházela.
Blbost, dralo se mi z úst. Nechtěla jsem ale v té příjemné atmosféře rovnýma nohama zahučet do hlubin kontroverzních témat, o kterých jsem věděla, že nás s Gábinou rozdělují. Navíc mi vždycky připadalo směšné, s jakou vážností filozofují opilí lidé v hospodách.
Od toho večera jsem o Gábině neslyšela.
Pořád mi šrotoval ten večer v hlavě a já byla od té doby přesvědčená o tom, že mám pravdu. Například prohra ve squashi je jedna z těch situací, které nemají naprosto žádný smysl a bez kterých bych se v životě rozhodně obešla.
Domnívám se totiž, že některé životní zkušenosti jsou naprosto zbytečné, jen člověka připravují o iluze. Čím více zkušeností jsem měla, čím starší jsem byla, tím naivnější jsem chtěla být a tím větší nevědomostí chtěla trpět. Nevědomí v bezvědomí, jak jsem tenhle stav nazývala, plíživě vyprazdňovalo pohledy lidí, jako jsem byla já. Lidí bez iluzí. Lidí, kteří věděli příliš na to, aby se hrdě nosili smrdutými pražskými ulicemi. Aby jim to takzvaně stálo za to.
Takové ploužící se duše, které na tomhle světě prozřely natolik, že se jejich pohonným motorem a zároveň ulitou stala stádovitost a sociální slepota.
Emoce se apaticky překlopily pouze do fyzické roviny a lidé si je začali plést s vyplavenými endorfiny. Po sexu, běhu, masáži, cigaretě, popálení se o pekáč a tak dál.
Takhle vypadala ta pomyslná křižovatka života, od které jsme už všichni šupajdili smutně z kopce do hluboké temné nicoty. Smířeni.

Zima mi zalezla až do morku kosti. Lampy v zahradě zhasly. Byla půlnoc. Ještě chvíli jsem vydržela houpat nohama. Burčák i Camelky došly. Endorfiny byly ty tam, byl čas jít spát.