Zkrocené slůně (2. část)

13. září 2013 v 22:48 | Lu |  V perspektivním vztahu do 1 roku

Přicházelo léto. Výfuové plyny se držely nízko nad pražskými ulicemi a asfalt se stal noční můrou všech mých bot na podpadku. Většina Pražanů chytře prchla na chaty a chalupy a z hlavního města se stalo město duchů. Rozpálená metropole volající do svých útrob jen v podvečer, kdy se plnily zahrádky restaurací a hospod lidmi, kteří skončili v práci a zapíjeli plynoucí slunné dny. Dny, které pozorovali přes sklo oken klimatizovaných kanceláří. Stejně jako já.

Postupně, ač podle Ivety stále velmi pomalu, jsem plnila body seznamu. Seznam visel na ledničce a již několikrát za těch pár měsíců, jsem se k němu plížila se zapalovačem. Byly dny, kdy jsem oceňovala, že žádný z bodů není v rozporu s mým nočním runem na ledničku. Jindy jsem dělala, že seznam prostě nevidím. Nakonec jsem ho stejně demonstrativně strhla a vyvěšovala pouze tehdy, když se u mě měla zastavit Iveta.
Těšila jsem se na moment, kdy ten cár papíru symbolicky oběsím, upálím nebo obětuju. Bylo mi však jasné, že to bude možné až v momentě, kdy nad ním zvítězím. Třeba díky náhodě, velkému třesku, osudu.
Nebo se prostě jen naseru a udělám to.

Jedno sobotní ráno jsem si pohrávala s kuchyňským nožem a volala Ivetě, že ve mně seznam vzbuzuje neobvyklou zuřivost a že vlastně nevím, jestli od zítra bude ještě co plnit.
Z druhé strany se ozvalo sopránové zachrochtání: "Jó, Gábi, to znám. Typickej příznak. Odpoledne, až pojedu do města, tak se stavím a hodím ti do schránky něco, co na to pomáhá. Vydrž."
"Fajn. Dík." Trochu jsem se zastyděla při pomyšlení, že mé projevy již byly diagnostikovány a jsou TYPICKÉ.

Odpoledne jsem si pak nechápavě listovala knihou s návody na skládání Origami, kterou jsem i se speciálním papírem našla ve schránce.
Klín klínem. Ivetinu léčebnou metodu jsem prokoukla celkem rychle, a to zhruba v moment, kdy jsem se zasekla na bodu osm z dvaceti při skládání zajíčka. Všude okolo mě ležely zmačkané japonské papírky a moje trpělivost se s každou nepovedenou figurkou velryby, koťátka a dalších příšerností, vytrácela.
Jenže. Pocit euforie, který nastal při složení slůněte, i když bez ocásku (vnitřní sklad ještě neumím), byl neuvěřitelný. První zářez, který jsem si mohla dát na ledičku.
Cítila jsem se jako king, zkrocené slůně, panečku. Gábina je machr! Za chvíli to bude ZOO. Je tedy pravdou, že v knize byly i další návody. Ty se ZOO neměly nic společného, neboť vybízely ke skládání vánočních ozdob. To mi připadalo natolik ujeté, že jsem si skládačku vánoční origami hvězdy zakázala už v sprnu.
Odbila pátá a konečně jsem si mohla za odměnu někam zajít na oběd, než dojde na večerní plnění seznamu.
Jedním z bodů, který za srpen nebyl splněn, byla totiž kulturní akce jednou za měsíc. Společně s Ivetou a Anetou jsme tak večer povinně vyrazily na muzikál.
Tím jsem měla odškrtnuto. Alespoň na chvíli. Iveta se po představení zařekla, že takový žánr už nikdy nehodlá absolovovat, i když si zpívala celý zbytek večera Céčka.
V duchu písně Každý mi tě lásko závidí jsem se s Anetou i Ivetou ten večer rozloučila a odsouhlasila, že tento žánr z repertoáru kulturních akcí vážně musíme vyškrtnout.
Muzikál, kdy každá ze scén příběhu končila slovem, které tvořilo název následující písně režimního "zpěváka" Michala Davida, rozrajcoval diváky natolik, že nad námi trsaly čtyřicátnice, pro které byl muzikál Děti Ráje zároveň návratem do dob evidentně dávno minulých - do dob jejich mládí. Dob, kdy to vlastně všechno bylo překrásný. A žvýkačka Pedro byla nejvíc free, cool a in.
Pane Bože, chraň mě před osudem kypré čtyřicátnice s vodovou na hlavě a nepřekonatelnou chutí na Pedro. Před výjevem, pro který je vrcholem kulturního prožitku trapný Sagvan Tofi neustále si čechrající háro.

Blížil se také den, kdy jsme s Ivetou měly vyrazit na Speed rande, na které jsme se společně nahlásily.
Iveta se v ten den samozřejmě zasekla v práci a já jsem nakonec stála před rozhodnutím nejít, nebo jít, ale sama. Ivetu nic nezlomilo a ač se mi omluvila za neúčast, zdůraznila skutečnost, že pokud tam nehodlám jít sama, tak mou strategii V perspektivním vztahu do jednoho roku bude muset zřejmě přejmenovat na strategii Dva roky prázdnin.
Je to re-ce-se a alespoň se odreaguju, přesvědčovala jsem sama sebe, když jsem nervózně přešlapovala před Friends Coffee Housem v černobílých šatech a jedněch z lodiček, které ještě před chvílí trčely zaseknuté mezi kočičími hlavami Václavského náměstí.
Když jsem vstoupila přesně na 19.00 dovnitř, stačil mi jediný pohled a bylo mi jasné, že dnes (poprvé a naposled) budu odcházet sama. Polovina mužského osazenstva byla evidentně pod metr sedmdesát pět, tedy hranici mého vnímání. Dva nedorazili pro jistotu vůbec.
Na zbytek rozhovorů si vůbec nepamatuju. Na ty, kdy mi připadalo pět minut jako věčnost, ano. A to jsem nevěřila, že se mi podaří pět minut nepromluvit ani slovo. Speed rande - den, kdy se i pro Gábinu stalo nemožné skutečným.
Na konci jsem zjistila že jsem si zapomněla dělat poznámky, tedy zaškrtávat, zda se s uvedeným člověkem chci ještě někdy setkat nebo ne, takže jsem všem poděkovala, doplnila všude ne a v tichosti se vypařila.

Loudala jsem se z rande domů noční Prahou a lebedila si ve své volnosti a čistotě myšlenek. Svět byl krásnej takovej, jakej byl. S těmito pocity jsem napsala Ivetě SMS, že to bylo fajn. Nerada bych totiž, aby mi zítra ve schránce přistála kniha Origami 2.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Deny Deny | 22. září 2013 v 19:19 | Reagovat

Hej, krasko, to slune bez vocasu jsem na tvym Facu fakt videl...ze by neco z toho teda byla pravda? :-)

2 Lulu Lulu | 23. září 2013 v 20:04 | Reagovat

Drzý tys.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama