Září 2013

Šakalové a jiné ryby (3. část)

24. září 2013 v 20:24 | Lu |  V perspektivním vztahu do 1 roku

Vody Badoo jsem křižovala moc krátkou dobu na to, abych dokázala posoudit, jestli tahle sociální síť funguje nebo ne. Po pár týdnech od mé registrace jsem evidovala asi padesát kontaktů vlastnoručně zablokovaných. A o chatování jsem měla také silné pochybnosti.

Při prohlížení profilů lidí se mi občas zdálo, že již samotná fotka, nebo první věta, kterou mě dotyčný kontaktoval, je lehce úchylná. Ale přiznávám, že jsem prostě byla jen lingvisticky a vizuálně velmi senzitivní typ.
"Nebo máš jen předsudky, milá Gábi." Reagovala na mé námitky Iveta bez mrknutí oka.
Chtěla jsem jí s tím telefonem praštit. "To možná také, ale já si tam skutečně připadám jako rybka v moři plném divokých, barevných a hladových ryb."
Byla jsem vyplašená a schovávala jsem se mezi korálovými útesy. Jen občas jsem vyplavala ven, a to ještě pouze tehdy, když připlavala ryba, která byla podobné velikosti, barvy a mluvila stejným jazykem. Jen tehdy jsem se rozhodla promluvit také. Bála jsem se, aby mi někdo neublížil, ba co víc, aby mě v tom širém anonymním světě nesežral.

Na trénink tohoto pudu sebezáchovy stačilo pár predátorů, jak jsem jim s oblibou přezdívala. Takových, kteří se začali jen tak motat okolo. Jeden se například jmenoval Šakal Obecný. Když jsem tehdy Šakalovi přes chat oznámila, že se rozhodně nestýkám s někým, komu teče mléko po bradě, odeslal mi přístup ke svému albu s fotkami. Ani deset fotek jeho údu, focených z různých úhlů a doplněno různými komentáři typu "Baf! Sáhni si na mě! Já a tvoje pusa, to by byl rozhovor!", mě neobměkčilo. Sladkých 24 let, usmála jsem se.
Za celkem krátkou dobu mě přestalo tohle psaní o počasí bavit. Kromě toho, že jsem na to neměla čas, tak skoro všechny rozhovory probíhaly jako přes kopírák. Bylo to ujeté natolik, že jsem o to víc času trávila venku s lidmi, které jsem měla ráda a které jsem znala. S lidmi, které jsem poznala normálním způsobem a kteří mi nedávali najevo (na rozdíl od mého profilu), že moje popularita je nízká.


PAN SVÍČKOVÁ
Lukáš byl jedna z mála výjimek, které jsem učinila, předtím než jsem se zařekla, že na tenhle bod seznamu Ivetě jednoduše kašlu. To, že výjimka nemusí být nutně výjimkou a už vůbec nemusí potvrzovat pravidlo, jsem zjistila, až o pár dní později.
Byl pátek večer. Sešli jsme se s Lukášem v mé oblíbené mexické restauraci na Hradčanské. Měla jsem slabost pro kořeněná a tučná jídla, takže volba byla jasná. Pro inspiraci jsem si chodila právě sem, do Amigos. Občas jsem pak tyhle jejich rychlovky připravovala doma, protože to nebylo nikterak časově náročné.
Kýčovitá světýlka okolo zápraží a neonová blikátka v druhém patře restaurace k tomuhle místu prostě patřily. Stejně jako výborná sangria, která tu v letních měsících tekla proudem.

Lukáš byl pražská naplavenina stejně jako já. V Praze byl navíc jen dočasně. Jako policista měl přes den pochůzky a večery volné. Po absolvované praxi v pražských ulicích ho čekal návrat zpět do východních Čech, odkud jsem pocházela i já.
Oba jsme také hráli basket a v průběhu večera jsme se jako dva basketbaloví profesionálové dohadovali nad tím, kde je hranice mezi faulem a povoleným bráněním. U průrazu jsme se regulérně neshodli, protože to, co jsem vždycky v průběhu tréninků považovala za protihráčův průraz, byl pak na zápase odpískaný faul, samozřejmě můj.
Jako pivot, který poslední dobou hrával basket jen s klukama, jsem o faulech něco věděla. Zejména o těch ženských. Člověku totiž při takovéhle hře scházela chlapská síla, ale na druhou stranu oplýval ženskou zákeřností.
Lukášovy historky z policejního prostředí na sebe nedaly dlouho čekat a musela jsem uznat, že byly skoro stejně zábavné jako vyhlášené vtipy o policistech. Nebylo pochyb, že nás svítání trochu zaskočilo a my jsme až v ten moment zjistili, že jsme se tak nějak propanákovali až k sobotnímu ránu.
Bylo to fajn, říkala jsem si, když odjížděl ranním metrem z Hradčanské. Lukáš byl milý kluk a dokonce mi při loučení slíbil, že mě naučí svíčkovou, protože rád a dobře vaří. Připadalo mi to po pár panácích jako skvělý nápad, i když jsem se zastyděla, že bych vařit už dávno měla umět.
Českou kuchyni jsem ale z duše nenáviděla. Napadlo mě, že babičce bych určitě udělala radost, kdybych se jí na další návštěvě pochlubila, že jsem nedávno zvládla najednou míchat základ na svíčkovou, hníst knedlíky a hlídat maso. Babička by zajásala, že se její milované vnučce podařilo neskutečné - vydržet v kuchyni déle než třicet minut, za které obvykle stihla uvařit těstoviny, umíchat salát a otevřít víno.

Sobotu ten víkend jsem prospala. Když jsem se v podvečer probudila, měla jsem na telefonu od Lukáše patnáct nepřijatých hovorů a šest nových zpráv. Odhodila jsem mobil a rozlámaná jsem se doploužila do kuchyně a dala vařit vodu na kafe. Hlavu jsem měla jako střep a ze všeho nejmíň se mi chtělo s někým mluvit. Prošla jsem zprávy a hovory. Volal každou půlhodinu. Nereagovala jsem ani na další dva hovory, které mi jako kladivo mlátily do hlavy, když jsem se v napuštěné vaně zaobírala zíráním do prázdna. Zvuk, zapomněla jsem vypnout zvuk. Co se dá dělat. Zabouchla jsem dveře do koupelny a ponořila si hlavu pod vodu. Fungovalo to.
Pod vodou jsem uvažovala, že na fatalistický vztahy nevěřím přibližně od druhý třídy. V té době na mě má vysněná platonická láska Viktor zařval z první lavice: "Krávo, furt nečum!!" Bylo mi sedm a Viktor, do té doby mé oblíbené jméno, u mě skončil.
Pro třetí třídu jsem si do deníčku přepsala oblíbené jméno z Viktora na Pavla. Možná proto, že Pavel skvěle pitval a týral housenky, když jsme si jako děti hrály po škole venku na zahradě. Viktor se za tu krávu do deníčku už zpět nikdy nedostal. Nepomohly ani básničky, které mi posílal v páté třídě.
Z úvah mě vytrhnul docházející kyslík. Vynořila jsem se. V celém bytě vládlo nádherné absolutní ticho.
Svíčková i Lukáš počkají. Jestli to je TO, tak máme přece celý život. S tou samou úvahou jsem prozevlila i neděli.

V pondělí jsem už byla ve formě, připravená na návštěvu a akvizici nového klienta. Tramvaj mi z Hradčanské odjížděla přesně za pět minut.
Slunce už tak nehřálo, ale i tak byl krásný podzimní den. Po cestě na tramvaj jsem si prohlížela spadané listy, které hrály všemi barvami a líně se povalovaly na chodnících. Po obloze se divoce proháněly mraky a auta na sebe v ranní špičce troubila jako živá.
Z pondělního tranzu mě na zastávce tramvaje vytrhlo zaklepání na rameno. Lukáš tam jen tak stál a já jsem na něj jen tak nevěřícně zírala. Nezapadal do mého pondělního rána ani náhodou.
Čekal tam přibližně hodinu a půl, jak z něj vypadlo. Předtím čekal dvě hodiny na Hlavním nádraží. Proč? Protože když jsem mu říkala, že jedu na víkend pryč, tak se domníval, že dorazím zpět ranním vlakem. Neměla jsem čas ani chuť mu vysvětlovat, že se mi přes víkend nakonec nikam nechtělo.
Poděkovala jsem v duchu MHD, že mi seslala mou tramvaj právě včas. Rozloučila jsem se s ním se slovy, že mu napíšu, a odjela jsem.
Urputnost, s jakou mě chtěl vidět po jednom setkání, mě vyděsila natolik, že jsem po pár hodinách v práci sesmolila zprávu, že patrně nehledám to, co on. A když se na to podívám zpětně, tak jsem nebyla daleko od pravdy. Nejsem prostě střelec fatalista.


PAN GLÓBUS
Dařilo se mi úspěšně blokovat všechny druhy šakalů a také se mi dařilo krásně žít. Trochu mi společensky otrnulo a řekla jsem si po dlouhé době, proč ne. Proč někam zase nezajít.
Plán na večer jsem vlastně neměla, takže jsem Ivanovo pozvání na drink přijala.
Dívala jsem se přes stůl do jeho modrých očí. Tedy, alespoň jsem se v tom pološeru domnívala, že byly modré. Pozorovala jsem jeho úzké rty, ze kterých vycházely miliony a miliony slov. Se zvyšujícím množstvím promile alkoholu v krvi jsem se postupem času začala pozvolna usmívat a přestala jsem jeho smršť slov omezovat na tři až pět vět. Nemělo to význam. Stejně mi všechno řekl. Alespoň to, co chtěl, určitě.
Venku vládnul pozdní větrný podzim a restaurace, kterou vybral, přímo vybízela k vyprávění příběhů, zážitku a situací ze života každého z nás, ač jsme se doposud neznali.
Myšlenkami jsem v tom návalu jeho slov došla k názoru, že se mi díky tomuto setkání rozpadají důvody, proč dál neplnit tenhle bod Ivetina seznamu. Proč se nescházet s nikým z Badoo. Protože on byl…úplně jinej než já. Prostě úžasnej, chtělo se mi říct. Byla z něj cítit radost ze života, totální bezstarostnost a tohle všechno bylo lemováno jeho příběhy z jakéhokoliv místa, do kterého by na glóbusu člověk zapíchnul prst.
Z úst se mi však v průběhu celého večera dral pouze úsměv, který neříkal vůbec nic. Představovala jsem si, že je to takový ten povýšenecký škleb, který byl doprovázen buď slovy popisujícími obsah mé práce, nebo slovy, které útočily na jeho tok myšlenek a jeho názory.

Při třetí sklence vína jsem si říkala, že na něj mám chuť a že se z těch jeho rtů asi zblázním. Klasická připitá dakna. Musela jsem se smát, nakolik jsem se znala a nakolik jsem dokázala tyhle své ovíněné představy předvídat.
Ke své konzumaci alkoholu jsem se obvykle naprosto spontánně bavila svou minihrou na role. Její pointa byla jednoduchá, hrát vybranou roli. Vybranou Gábinku. Moc možností jsem neměla, protože jsem šla na drink přímo z práce.
Pro ten večer jsem si vybrala Gábi, která nebyla zcela příjemná a vlastně se snažila působit lehce debilně, namyšleně a pipinoidně. Oděv tomu napomáhal. Jako kdybych snad ani nevytáhla paty z nějaké pracovní prezentace. Zároveň to měl být někdo, kdo vede naprosto suchý a divný život, což s ohledem na deskripci života a la LinkedIn nebylo ani tak těžké. Ba co víc, holka, která vykazuje všechny symptomy nejapného workoholismu, takového, jaký si jej definovala sama při přebírání červeného diplomu na promoci právě dostudované vysoké školy.
Něco z toho byla pravda, něco z toho ne.

Iveta mi za tyhle přiblblé boje, které pro mě byly naprosto spontánním chováním, nadávala. Já jsem tušila, že dělám dobře, protože pokud někdy bylo nějaké příště, mohla jsem už jen překvapovat svou relativní normálností. Marně jsem jí vysvětlovala, že je to obrovská sranda.

Přehrávala jsem si v noci v posteli celý večer a došlo mi, že ani nevím, co měl Ivan k jídlu. Taky mi došlo, že jsem do sebe bez obvyklých keců narvala fazolky, které nenávidím a které byly v salátu, co jsem si v restauraci objednala.
Po návratu domů jsem padla za vlast.

Další dny nepřinesly nic zajímavého. On se neozval, ale já jsem i přesto překypovala skvělou náladou. Právě díky němu. Do práce jsem šla s obrovským úsměvem a s ještě větším úsměvem jsem Ivetě vyprávěla, že musíme postavit crew na tu Jávu.
"Zníš nebezpečně, Gábi. Co se děje?" Smála se Iveta do telefonu.
"Nic zajímavého, plním tvůj seznam. Před pár dny jsem se potkala s Ivanem a bylo to skvělý. Byl mi v něčem hrozně podobnej, na druhou stranu byl úplně jinej. Ale hlavně byl tak nějak živej…živější než já!? Iveto, teď se drž, my přežíváme! Přestávám se řešit a přestávám řešit svou realizaci v práci. Táhne mi na třicet a s ním jsem měla pocit, že mi je asi ještě o sto let víc. Musím ze sebe sloupat tu rez každodenního pracovního stereotypu dřív, než začne korodovat i můj leisure time!"
Na druhé straně bylo ticho.
"Gábi, neříkalas mi, žes začala pít i přes den." Zajíkala se smíchy Iveta na druhé straně. "No, ale je fakt, že to jsem ti chtěla říct už dávno, že to všechno moc žereš, že ten život nežiješ, ale krááájíš." O Bóže, Iveta si opět hrála na paní chytrou. "Jo a věcná: bylo něco?" Iveta nešla pro upřímnost daleko a bylo slyšet, jak se v kanceláři přehrabuje nějakými dokumenty.
"Jako co by mělo asi bejt? Večeře byla." Na oko nechápavě jsem se podívala na displej mobilu. Občas bych za tyhle přímé dotazy vraždila.
Iveta si povzdechla a začala na druhé straně telefonu chroupat mrkev. "To vím taky, lásko, ale jestli jste spolu něco měli?"
"Blázníš? Vždyť ho neznám, navíc to může bejt úchyl."
Iveta se uchichtla a v telefonu se ozvalo opět její zachrochtání: "Proboha, jestli jste si tak rozuměli, tak to snad zas až takovej úchyl nebude, ne? Naopak, myslím, že to začíná být zajímavý. Děláš mi radost. Kdy se zase sejdete?"
Odmlčela jsem se. Bylo to pár dní, kdy se neozval. Měla jsem i přesto pocit, že se ozve, jen jsem nevěděla kdy. Najednou mi díky Ivetě připadalo těch pár dní jako věčnost.
"No, on se neozval." Špitla jsem.
"Cože? No jo, holka, nic s tebou nebylo. Asi skalpař. Dávám tomu 55 procent do konce týdne, že se ozve, potom 0 procent. Sorry, bejb."
Představovala jsem si, jak Iveta do vzduchu kreslí ukazováčkem buclatou nulu v ten samý moment, ve kterém mi vypočítává do telefonu statistickou pravděpodobnost dalšího setkání s Ivanem.
"Gábi, doufám, že jinak pořád hledáš. Víš, že target byl 10 kontaktů." Zívla znuděně Iveta a přerušila tím tak mé představy.
Cítila jsem, jak rudnu a zalhala jsem: "Jo, asi máš pravdu - ad jedna a ad dva - no, jasně hledám."
Jak jsem měla Ivetě říct, že je mi to jedno. Že je mi přiblblý hledání a scházení se asi tak fuk jako celý pitomý Badoo? A že zrovna teď se cítím úplně skvěle?

Uplynulo několik týdnů. Ivan se neozval. Na mou relativní normálnost tak už nikdy nedošlo. Odplaval na obláčku ve tvaru buclaté nuly a já si zrušila profil na Badoo. Vzpomněla jsem si na něj jen tehdy, když jsem čekávala na Ivetu v její kanceláři, kde stál v rohu na stole vystavený glóbus. Vždycky jsem ho roztočila, zavřela oči a někam zapíchla prst. Tam určitě Ivan zrovna byl.
Stejně tak jsem si vzpomněla na Lukáše, když jsem dostávala přednášku od babičky o tom, jak se dívka jako já nikdy nevdá, když neumí ani svíčkovou. Marně jsem babičce vysvětlovala, že indická kuchyně, stejně jako sushi, mají také své kouzlo, a že například takové věci bravurně ovládám.


Iveta měla pravdu v jediném, že strategické hry, jako například nácvik rolí, jsou na nic. Zapomněla však dodat, že celý její seznam také.

Zkrocené slůně (2. část)

13. září 2013 v 22:48 | Lu |  V perspektivním vztahu do 1 roku

Přicházelo léto. Výfuové plyny se držely nízko nad pražskými ulicemi a asfalt se stal noční můrou všech mých bot na podpadku. Většina Pražanů chytře prchla na chaty a chalupy a z hlavního města se stalo město duchů. Rozpálená metropole volající do svých útrob jen v podvečer, kdy se plnily zahrádky restaurací a hospod lidmi, kteří skončili v práci a zapíjeli plynoucí slunné dny. Dny, které pozorovali přes sklo oken klimatizovaných kanceláří. Stejně jako já.

Postupně, ač podle Ivety stále velmi pomalu, jsem plnila body seznamu. Seznam visel na ledničce a již několikrát za těch pár měsíců, jsem se k němu plížila se zapalovačem. Byly dny, kdy jsem oceňovala, že žádný z bodů není v rozporu s mým nočním runem na ledničku. Jindy jsem dělala, že seznam prostě nevidím. Nakonec jsem ho stejně demonstrativně strhla a vyvěšovala pouze tehdy, když se u mě měla zastavit Iveta.
Těšila jsem se na moment, kdy ten cár papíru symbolicky oběsím, upálím nebo obětuju. Bylo mi však jasné, že to bude možné až v momentě, kdy nad ním zvítězím. Třeba díky náhodě, velkému třesku, osudu.
Nebo se prostě jen naseru a udělám to.

Jedno sobotní ráno jsem si pohrávala s kuchyňským nožem a volala Ivetě, že ve mně seznam vzbuzuje neobvyklou zuřivost a že vlastně nevím, jestli od zítra bude ještě co plnit.
Z druhé strany se ozvalo sopránové zachrochtání: "Jó, Gábi, to znám. Typickej příznak. Odpoledne, až pojedu do města, tak se stavím a hodím ti do schránky něco, co na to pomáhá. Vydrž."
"Fajn. Dík." Trochu jsem se zastyděla při pomyšlení, že mé projevy již byly diagnostikovány a jsou TYPICKÉ.

Odpoledne jsem si pak nechápavě listovala knihou s návody na skládání Origami, kterou jsem i se speciálním papírem našla ve schránce.
Klín klínem. Ivetinu léčebnou metodu jsem prokoukla celkem rychle, a to zhruba v moment, kdy jsem se zasekla na bodu osm z dvaceti při skládání zajíčka. Všude okolo mě ležely zmačkané japonské papírky a moje trpělivost se s každou nepovedenou figurkou velryby, koťátka a dalších příšerností, vytrácela.
Jenže. Pocit euforie, který nastal při složení slůněte, i když bez ocásku (vnitřní sklad ještě neumím), byl neuvěřitelný. První zářez, který jsem si mohla dát na ledičku.
Cítila jsem se jako king, zkrocené slůně, panečku. Gábina je machr! Za chvíli to bude ZOO. Je tedy pravdou, že v knize byly i další návody. Ty se ZOO neměly nic společného, neboť vybízely ke skládání vánočních ozdob. To mi připadalo natolik ujeté, že jsem si skládačku vánoční origami hvězdy zakázala už v sprnu.
Odbila pátá a konečně jsem si mohla za odměnu někam zajít na oběd, než dojde na večerní plnění seznamu.
Jedním z bodů, který za srpen nebyl splněn, byla totiž kulturní akce jednou za měsíc. Společně s Ivetou a Anetou jsme tak večer povinně vyrazily na muzikál.
Tím jsem měla odškrtnuto. Alespoň na chvíli. Iveta se po představení zařekla, že takový žánr už nikdy nehodlá absolovovat, i když si zpívala celý zbytek večera Céčka.
V duchu písně Každý mi tě lásko závidí jsem se s Anetou i Ivetou ten večer rozloučila a odsouhlasila, že tento žánr z repertoáru kulturních akcí vážně musíme vyškrtnout.
Muzikál, kdy každá ze scén příběhu končila slovem, které tvořilo název následující písně režimního "zpěváka" Michala Davida, rozrajcoval diváky natolik, že nad námi trsaly čtyřicátnice, pro které byl muzikál Děti Ráje zároveň návratem do dob evidentně dávno minulých - do dob jejich mládí. Dob, kdy to vlastně všechno bylo překrásný. A žvýkačka Pedro byla nejvíc free, cool a in.
Pane Bože, chraň mě před osudem kypré čtyřicátnice s vodovou na hlavě a nepřekonatelnou chutí na Pedro. Před výjevem, pro který je vrcholem kulturního prožitku trapný Sagvan Tofi neustále si čechrající háro.

Blížil se také den, kdy jsme s Ivetou měly vyrazit na Speed rande, na které jsme se společně nahlásily.
Iveta se v ten den samozřejmě zasekla v práci a já jsem nakonec stála před rozhodnutím nejít, nebo jít, ale sama. Ivetu nic nezlomilo a ač se mi omluvila za neúčast, zdůraznila skutečnost, že pokud tam nehodlám jít sama, tak mou strategii V perspektivním vztahu do jednoho roku bude muset zřejmě přejmenovat na strategii Dva roky prázdnin.
Je to re-ce-se a alespoň se odreaguju, přesvědčovala jsem sama sebe, když jsem nervózně přešlapovala před Friends Coffee Housem v černobílých šatech a jedněch z lodiček, které ještě před chvílí trčely zaseknuté mezi kočičími hlavami Václavského náměstí.
Když jsem vstoupila přesně na 19.00 dovnitř, stačil mi jediný pohled a bylo mi jasné, že dnes (poprvé a naposled) budu odcházet sama. Polovina mužského osazenstva byla evidentně pod metr sedmdesát pět, tedy hranici mého vnímání. Dva nedorazili pro jistotu vůbec.
Na zbytek rozhovorů si vůbec nepamatuju. Na ty, kdy mi připadalo pět minut jako věčnost, ano. A to jsem nevěřila, že se mi podaří pět minut nepromluvit ani slovo. Speed rande - den, kdy se i pro Gábinu stalo nemožné skutečným.
Na konci jsem zjistila že jsem si zapomněla dělat poznámky, tedy zaškrtávat, zda se s uvedeným člověkem chci ještě někdy setkat nebo ne, takže jsem všem poděkovala, doplnila všude ne a v tichosti se vypařila.

Loudala jsem se z rande domů noční Prahou a lebedila si ve své volnosti a čistotě myšlenek. Svět byl krásnej takovej, jakej byl. S těmito pocity jsem napsala Ivetě SMS, že to bylo fajn. Nerada bych totiž, aby mi zítra ve schránce přistála kniha Origami 2.