Femme Fatale

18. července 2013 v 16:31 | Lulu |  Letem každodenním světem


Byla jednou jedna žena. Čestná a hrdá, pokorná i soucitná. Byla krásná a pracovitá. Denně dojížděla za prací přes celé velkoměsto a vracívala se za tmy domů. Byla přirozeně sličná s postavou přesýpacích hodin. Vlasy měla hnědé s narezlými odlesky, které připomínaly podzim.
Po každé se jí dlouhé vlasy při chůzi neklidně třepotaly ve vzduchu, a to vždy když někam kráčela, pro ni tolik typickým rázným krokem, s horní částí těla mírně předsunutou. Úzký nos, stejně jako celý zbytek obličeje jí zdobily drobné pihy. Vypadalo to tak, jako by její obličej někdo pocukroval mletou skořicí. Při chůzi se dívala hrdě před sebe. Občas vzhlédla k obloze a pozorovala prozpěvující ptáky v korunách okolních stromů.
Těch stromů, které míjela při víkendových procházkách po městě a jeho okolí. Úzké plné rty se jí rozlévaly do širokého úsměvu pokaždé, když přistoupila do tramvaje k někomu, kdo na ni ulpěl svým zrakem déle, než bylo obvyklé. Vyprávěla si s prodavači zeleniny a vesele se kochala módními výstřelky turistů, kdykoliv se zrovna objevila v centru samotného velkoměsta.
Občas také vařila. Dokázala z mála vyrobit jídlo pro celou armádu. Takové jídlo, které bylo zdravé a navíc krásně vypadalo.
Rovněž milovala květiny. Snad proto si každou sobotu kupovala nejrůznější barvy tulipánů, aby ozdobila svůj domov tím, co měla nejraději. Zbožňovala četbu a nejvíce takové příběhy, do kterých se mohla i na několik hodin ponořit tak, že nevnímala okolní čas ani místo. Milovala hudbu a za nejkrásnější považovala nedělní kávu u poklidné bluesové či chansonové hudby s pohledem upřeným do zahrady svého domu. Ve svém krásném životě byla sama a svůj život měla ráda právě proto, že si jej udělala takový, jaký chtěla.

Jednoho dne tato žena potkala muže.

Zamilovala se do něj a stejně naplno, jako žila předtím, se pokoušela žít i s ním. Již to však nebyla úplně ta žena. V mnohém se přizpůsobila muži. Aby spolu mohli žít v harmonii, kde pro nenaplněná očekávání, nevyřčené touhy a samotu zdánlivě není místo. Mužovy potřeby natolik pohltily svět dokonalé ženy, že již byla k nepoznání.
Muž se pro ni stal alfou a omegou veškerého jejího jednání a všech budoucích plánů. Do veselého života této ženy však postupem času vstoupila nenaplněná očekávání, vlastní nevyřčené touhy a obavy ze samoty. Takové samoty, která pro tuto ženu byla z ničeho nic velmi děsivá. S hlavou sklopenou chodila každý den do práce s otázkou, zda je stále milována nebo již nikoliv. Lidé jí byli nepříjemní a mnohem častěji a za světla spěchala z práce domů, aby mohla uvařit, vyslechnout svého dokonalého muže a být mu po ruce, kdyby potřeboval povískat ve vlasech nebo dolít polévku.
Ztratila se sama sobě, avšak její srdce naplnil cit. Na jednu stranu krásný, na druhou stranu ochromující a ukusující krásné duše této ženy.
Měsíce plynuly a žena již od poledne přemýšlela nad tím, jak se večer bude starat o svého muže. Samou láskou zapomínala na sport i květiny. Na hudbu, kterou milovala i na ptáky, kteří se jí proháněli nad hlavou.

Jednoho dne přišel tento dokonalý muž a řekl jí, že již není tou ženou, kterou si kdysi vybral. Žena sklopila oči a v duchu přemítala: "Proč? Vždyť jsem vše dělala tak, jak sis přál….tak, jak jsem si myslela, že by sis přál…" Muž vzal její ruce do svých a mlčky jí ukázal oprýskaný lak na jejích nehtech. Pohladil ji po kyprých bocích a pozdvihl její splihlé vlasy, které se opět líně spustily k hlavě. Mlčky ji pohladil po tváři a odešel navždy.

Když se všechny její slzy odkutálely pryč, nadešel čas dávno minulé znovu najít a naskočit zpět do svého milovaného vlaku života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama