Květen 2013

Odpolení pohoda.

11. května 2013 v 12:32 | Lulu |  Letem každodenním světem

Ještě nedávno jsme s Alenou seděly na balkoně vysokoškolských kolejí. S pohledem upřeným na celou Prahu jsme meditovaly nad tím, kterého spolužáka si vybrat a kdo z nich se nám nejvíc líbí. Většinou se jednalo o krátkodobé vztahy flirty a úlety, které jsme si navzájem kritizovaly a kterými jsme žily ve chvíli, kdy zrovna probíhaly....občas i možná chvíli potom. Ač se jednalo o období v některý věcech celkem pomíjivé, tak nějak bylo v něčem velmi intenzívní.
Střih.
"Uděláme se kafe a půjdem na zahradu, ne?" Lenka odhodila brusle a Alena květované zahradní rukavice, kterými od rána plela zahradu.
"Ani najíst jsem se nestihla. Dneska jsem dodělala tamhleten pás." S pohledem upřeným na drobné políčko v obležení keřů obě nezávisle na sobě uznale pokývaly hlavou.
"Máš to krásný. To já jsem nestihla nic. Ráno jsem se šla proběhnout, pak jsem zkoukla Hru o trůny a usnula. Teď chci jít teda na ty brusle, no. Ale až po kávě."
Vypravily se do druhého patra činžovního domu, kde Alena bydlela. Připravily kávu a sedly si na zahradu. Alena se pochlubila novým zahradním nábytkem, který pořídilo jejich sdružení vlastníků domu, a Lenka jej pochválila.
Střih.
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem moje máma. Ta léta chodívala v pěkném počasí s hrnkem kávy na zahradu. Ten hrnek měl na boku obrázek lesního ovoce, šípku nebo borůvky, a byl lemován zlatou linkou. Přesně takovou linkou, která se nesměla dávat do mirkovlnky Z toho důvodu jsme také později museli pořídit hrnky pouze bílé. V hrncích pak vznikl mišmaš. Přesně takový barevný a stylový mišmaš, na který jsem speciálně u hrnků alergická dodnes.
Z druhého patra našeho domu mamka vždy opatrně nesla hrnek po vrch naplněný kávou. Káva z něj občas trochu ukápla. To pak byly na schodech vidět loužičky s miničástečkami lógru. Nesměla chybět cigareta. A odpolední pohoda na ručně vyrobeném posezení zahradního nábytku byla kompletní.
Střih
Seděly proti sobě a přemýšlely nad tím, jak se jejich tehdejší živelnost a lehkovážnost zavalila pracovními povinnostmi a denní rutinou.
Seděly tu obě svobodné a bezdětné, v nejlepších letech, přibližně o deset let dříve než tehdy sedávala Lenčina matka. Asi čas plyne stále rychlejc, pomyslela si Lenka...
Obě stále hladové po životě, který bude více intenzívní a méně vážný. Po životě, kde bude méně vysněné pracovní kariéry, po které na vysoké prahly. A kde bude více života, který kdysi brávaly jako samozřejmost.

A není to snad tak, že člověk nemůže mít všechno? A navíc, že většinou chce právě takový život, který nemá?
Možná ano.

"Tak já jdu na ty brusle."
"Tak frč, já tu ještě dodělám tenhle pás." Alena roztáhla doširoka ruce a pohlédla na další křovisko.
"Bůh s tebou, dělnice."
"I s tebou, Šebrle."