V tichosti spí...

21. prosince 2012 v 16:59 | Lu |  Letem každodenním světem
Rok 2007

Tehdy v roce 2007 začínal letní semestr a ona začala hledat nějakou brigádu tak, aby si při studiu mohla trochu přivydělat. Letní semestr měla volnější, tak si mohla dovolit dva dny v týdnu na osm hodin někam docházet.
Když uviděla pracovní nabídku asistentky v produkční společnosti, tak si řekla, že by to mohla být zajímavá praxe a na inzerát odepsala.
Na následném pohovoru v centru Prahy v Křemencově ulici jí přivítala útlá asistentka Hanka a za nedlouho dorazil majitel celé produkční společnosti. Byl ve svých čtyřiceti letech oděn v teenagerském stylu, kterému dominovaly červené tenisky Converse. Evidentně se rád poslouchal a sluneční brýle odložil přibližně v polovině jejího pohovoru.
Byla přijata. S Hankou se v pracovním týdnu pravidelně střídaly. Ona pracovala v úterý a ve čtvrtek, Hanka zbylé dny.
Práce zahrnovala v podstatě tři činnosti, které se skládaly z back office administrativní činnosti, z asistování produkci, pokud se zrovna natáčela reklama, a poté z asistence samotnému šéfovi.
Nejtěžší pro ni byla snad poslední část náplně její práce, kdy šéfovi v rámci této činnosti často donášela z kanceláře domů zapomenutý napájecí kabel od počítače, kávu a někdy i noviny, a to téměř přes půlku Prahy. Také se mu snažila vyreklamovat mobilní telefon, který při jedné pitce vymáchal v bazéně a rovněž zajišťovala nákup bezové šťávy výhradně značky Yo. Tu jako jedinou (s třemi kostkami ledu, plátkem citrónu, dotočenou vodou) považoval za kvalitní.
Hanka jí veškerý obsah činností vysvětlila, a ona se to snažila zapamatovat. Někdy také byla při střídání s Hankou svědkem šéfových cholerických výpadu vůči Hance, ale nepřikládala tomu žádný význam.
Šéf žil s Hančinou sestřenicí, tudíž takové jednání víceméně považovala za rodinnou hádku. Šéf byl před ní schopen na Hanku řvát, a to ze vzdálenosti přibližně pěti centimetrů. Většinou svůj výlev korunoval tím, že se musí naučit tomu systému, který ve firmě funguje, že jinak to prostě nejde. Jak pochopila po pár týdnech, žádný systém ve firmě neexistoval. Šéf docházel do práce přibližně dvakrát týdně po rehabilitacích, a to tak na dvě hodiny.
Práce jí i přes všechny tyto excesy připadala pohodová, takže když ji šéf požádal o spolupráci přes léto na plný úvazek a s tím, že by byla placena přímo firmou, tak přikývla. V té době byl do firmy najat ještě Hynek, který byl studentem ČVUT a zaštiťoval ve firmě IT.
Práce na plný úvazek pod cholerickým šéfem byla jedním slovem šílená. Zpětně si dokáže vybavit jen ten neustálý pocit stresu při představě, jak na ní zase bude šéf řvát. Na ni nebo na Hynka, obvykle jeho řvaní probíhalo na střídačku. Jednou kvůli tomu, že mu nezavolala, že má na stole složenku, jindy, že asi neobjednala express messengera, když měla. Tehdy messengera, který dorazil po třech hodinách od objednání, v dešti prosila, aby řekl, že je zásilka express, jinak věděla, že jí šéf přinejmenším zabije. To už se natáčela reklama na Hasbro - Monopoly. Jediná, co se natáčela za celou tu dobu, co ve firmě pracovala.
Vzpomíná si na tehdejší pocity jako dnes. Ráno přicházela na desátou do práce a klepala se strachy, kdy jí šéf zavolá a případně hned po ránu sjede. Večer odcházela okolo sedmé naprosto vyřízená permanentním strachem z toho, co ještě přijde. Když bloudila spletí uliček na Praze 1, přemýšlela nad tím, jak přežije následující pracovní den. Stříhala metr, červenec se jako mrcha vlekl příšerně. Začaly jí padat vlasy a byla tak vystresovaná, že samotný partnerský vztah její prací dost trpěl. Denně se přesvědčovala o tom, že přece o nic nejde a každý okolo ní ji to stále opakoval, avšak bylo těžké všem vysvětlovat stav, který se nedal ovlivnit. Stres, který ji pohltil takovým způsobem a který si nedokázala racionálně vysvětlit, byl všudypřítomný.
Práce pro nemocného a cholerického člověka, který zvýšil hlas pokaždé, když nebylo po jeho, byla plná stresu a po čase v člověku začala živit sebepřesvědčení, že je naprosto neschopný.
Snažila se a v práci trávila i víkendy, a přesto to nebylo nic platné. Zajistit šéfovi ubytování tak, aby nemusel nic platit dopředu, aby to bylo na vysoké noze a blízko probíhajícího filmového festivalu a zároveň co nejlevnější, to byl nadlidský výkon. Ten hodnotil šéf jako obvykle naprostou neschopností svých zaměstnanců, kterou klasicky vykřičel do prostor malé kanceláře.
Když doma sepisovala výpověď ke konci července, věděla, že dělá dobře. Bylo to pro ni neúnosné. Připadala si jako troska a z práce byla naprosto psychicky vydeptaná. Témě denně na ni řval zakomplexovaný cholerik, který se vyžíval v dlouhém monologu na téma neschopnosti její a dalších svých zaměstnanců včetně Hynka.
Konzumace kokainu v minulosti jej vedla k neustálým paranoidním stavům, že ho někdo chce podvést, okrást nebo ošidit, alespoň tak jí to připadalo.
A tak přišel den, kdy mu dala na stůl výpověď a podepsanou dohodu o provedení práce, na základě které jí měl zaplatit 15 000 CZK za hodiny odpracované v červenci. Klíče od práce předala Hynkovi a zároveň se s Hynkem rozloučila a popřála mu hodně štěstí, protože ona už nemohla. Za měsíc na plný úvazek v této práci měla dole sedm kilo, vlasů polovinu a nervy na dranc. Nikdy by si to nemyslela, ale bylo to prostě tak.

O šéfovi už pak nikdy neslyšela. Propojila se s ním na Linkedin, avšak pokud se na něj nezeptala Hynka, který tam dále pracoval až do roku 2012, tak by o něm nic něvěděla. S platem za červenec 2007 se rozloučila téměř okamžitě.


O pět let později

V zimě roku 2012 jí po dvou letech od jejich posledního setkání volal Hynek. Měli spolu docela dobré vztahy a ona měla Hynka ráda, protože jí připadal jako férový a fajn kluk. Hynek ji však do telefonu prosil o peníze. Vyprávěl jí, jak mu jejich bývalý společný šéf neplatí výplaty a že se dostal do dluhové pasti a nemá jak zaplatit nájem.
Nemohla se zbavit přesvědčení, že Hynek v něčem jede. I když mu přislíbila poslat peníze expres ještě ten den, nemohla se ubránit pocitu, že se do něčeho namočil.
Měla o něj strach a poprvé po pěti letech volala šéfovi, se kterým se před lety rozešla výpovědí ze dne na den.
Telefon zvedl po druhém zazvonění a začal jí automaticky vykat, jakmile poznal, o koho se jedná. Se svou tehdejší výplatou se rozloučila a také bylo jasné, že peníze jsou již dávno promlčené, avšak chtěla vědět, zda Hynek v něčem nejede, případně, jak se celá věc má.
Šéf začal okamžitě ječet do telefonu a vyprávět srdceryvné příběhy o tom, jak mu Hynek zadlužil firmu a že ve skutečnosti dluží Hynek peníze jemu. Zavěsil jí zcela rozčílený se slovy, že si to s Hynkem vyřídí.
Ona volala Hynkovi zpět. Přeříkala mu šéfův příběh, a ač byla ráda, že Hynek zřejmě v ničem nejede, řekla mu, že by si měl vymyslet nějakou story, která však bude nejlépe pravdivá, jestli chce, aby mu pomohla.
Z Hynka vylezlo, že mu šéf přibližně rok neplatí na fakturu žádné peníze, případně velmi málo peněz. Tuto částku dle svého uvážení pak ponižuje o pokuty, které Hynek dostával za špatně odvedený výkon, respektive výkon, který nebyl dle šéfových představ. Dnes mu má Hynek jít zaplatit třicet tisíc (!) tak, aby část svého dluhu smazal.
Jinými slovy, firmě se dlouhodobě nedařilo a šéf si z Hynka udělal dojnou krávu, pomyslela si.
Rozloučili se tedy s Hynkem slovy, že se potkají následující den společně s právníkem a šéfovi se rozhodně žádné peníze posílat nebudou. A Hynek šel k šéfovi na kobereček.
Z koberečku jí šéf volal a svůj monolog zopakoval do reproduktoru za přítomnosti Hynka. Jak Hynek firmu zadlužil a jak Hynkovi toleroval věci, které by mu jinde netolerovali a tak dále. Celý monolog trval sedm minut.
Stihla se nadechnout pouze k jedné větě, kterou reagovala na jeho proslov:
"Dobře, jistě jste schopen tato tvrzení právně doložit..."
V ten moment šéf utichl a mezi monology byly přibližně dvě vteřiny šéfova zaváhání. V druhé vlně uřvaného záchvatu, že nemusí nic dokládat, se zároveň rozloučil.
Nevěřícně zírala na telefon a zjistila, že starý známý pocit z roku 2007 je zpět. Klepaly se jí ruce a srdce jí bušilo jako o závod. Udělalo se jí z celého rozhovoru nevolno a myslela si, že omdlí. Bylo neuvěřitelné, jak pevně a autenticky se v ní pocit uchoval.
Hynek jí volal po dalších sedmi hodinách, které strávil u šéfa v bytě. Společnou schůzku s právníkem po dohodě odvolali. Hynek měl ze setkání se šéfem dobrý pocit. Šéf mu dokonce prominul veškeré "dluhy".
Možná Hynkovi pomohla, možná to nebyla až tak její zásluha. Kdo ví. Jedno bylo jisté, lidské pocity a zkušenosti se nezapomínají, jen někde uvnitř v tichosti spí….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama