Prosinec 2012

V tichosti spí...

21. prosince 2012 v 16:59 | Lu |  Letem každodenním světem
Rok 2007

Tehdy v roce 2007 začínal letní semestr a ona začala hledat nějakou brigádu tak, aby si při studiu mohla trochu přivydělat. Letní semestr měla volnější, tak si mohla dovolit dva dny v týdnu na osm hodin někam docházet.
Když uviděla pracovní nabídku asistentky v produkční společnosti, tak si řekla, že by to mohla být zajímavá praxe a na inzerát odepsala.
Na následném pohovoru v centru Prahy v Křemencově ulici jí přivítala útlá asistentka Hanka a za nedlouho dorazil majitel celé produkční společnosti. Byl ve svých čtyřiceti letech oděn v teenagerském stylu, kterému dominovaly červené tenisky Converse. Evidentně se rád poslouchal a sluneční brýle odložil přibližně v polovině jejího pohovoru.
Byla přijata. S Hankou se v pracovním týdnu pravidelně střídaly. Ona pracovala v úterý a ve čtvrtek, Hanka zbylé dny.
Práce zahrnovala v podstatě tři činnosti, které se skládaly z back office administrativní činnosti, z asistování produkci, pokud se zrovna natáčela reklama, a poté z asistence samotnému šéfovi.
Nejtěžší pro ni byla snad poslední část náplně její práce, kdy šéfovi v rámci této činnosti často donášela z kanceláře domů zapomenutý napájecí kabel od počítače, kávu a někdy i noviny, a to téměř přes půlku Prahy. Také se mu snažila vyreklamovat mobilní telefon, který při jedné pitce vymáchal v bazéně a rovněž zajišťovala nákup bezové šťávy výhradně značky Yo. Tu jako jedinou (s třemi kostkami ledu, plátkem citrónu, dotočenou vodou) považoval za kvalitní.
Hanka jí veškerý obsah činností vysvětlila, a ona se to snažila zapamatovat. Někdy také byla při střídání s Hankou svědkem šéfových cholerických výpadu vůči Hance, ale nepřikládala tomu žádný význam.
Šéf žil s Hančinou sestřenicí, tudíž takové jednání víceméně považovala za rodinnou hádku. Šéf byl před ní schopen na Hanku řvát, a to ze vzdálenosti přibližně pěti centimetrů. Většinou svůj výlev korunoval tím, že se musí naučit tomu systému, který ve firmě funguje, že jinak to prostě nejde. Jak pochopila po pár týdnech, žádný systém ve firmě neexistoval. Šéf docházel do práce přibližně dvakrát týdně po rehabilitacích, a to tak na dvě hodiny.
Práce jí i přes všechny tyto excesy připadala pohodová, takže když ji šéf požádal o spolupráci přes léto na plný úvazek a s tím, že by byla placena přímo firmou, tak přikývla. V té době byl do firmy najat ještě Hynek, který byl studentem ČVUT a zaštiťoval ve firmě IT.
Práce na plný úvazek pod cholerickým šéfem byla jedním slovem šílená. Zpětně si dokáže vybavit jen ten neustálý pocit stresu při představě, jak na ní zase bude šéf řvát. Na ni nebo na Hynka, obvykle jeho řvaní probíhalo na střídačku. Jednou kvůli tomu, že mu nezavolala, že má na stole složenku, jindy, že asi neobjednala express messengera, když měla. Tehdy messengera, který dorazil po třech hodinách od objednání, v dešti prosila, aby řekl, že je zásilka express, jinak věděla, že jí šéf přinejmenším zabije. To už se natáčela reklama na Hasbro - Monopoly. Jediná, co se natáčela za celou tu dobu, co ve firmě pracovala.
Vzpomíná si na tehdejší pocity jako dnes. Ráno přicházela na desátou do práce a klepala se strachy, kdy jí šéf zavolá a případně hned po ránu sjede. Večer odcházela okolo sedmé naprosto vyřízená permanentním strachem z toho, co ještě přijde. Když bloudila spletí uliček na Praze 1, přemýšlela nad tím, jak přežije následující pracovní den. Stříhala metr, červenec se jako mrcha vlekl příšerně. Začaly jí padat vlasy a byla tak vystresovaná, že samotný partnerský vztah její prací dost trpěl. Denně se přesvědčovala o tom, že přece o nic nejde a každý okolo ní ji to stále opakoval, avšak bylo těžké všem vysvětlovat stav, který se nedal ovlivnit. Stres, který ji pohltil takovým způsobem a který si nedokázala racionálně vysvětlit, byl všudypřítomný.
Práce pro nemocného a cholerického člověka, který zvýšil hlas pokaždé, když nebylo po jeho, byla plná stresu a po čase v člověku začala živit sebepřesvědčení, že je naprosto neschopný.
Snažila se a v práci trávila i víkendy, a přesto to nebylo nic platné. Zajistit šéfovi ubytování tak, aby nemusel nic platit dopředu, aby to bylo na vysoké noze a blízko probíhajícího filmového festivalu a zároveň co nejlevnější, to byl nadlidský výkon. Ten hodnotil šéf jako obvykle naprostou neschopností svých zaměstnanců, kterou klasicky vykřičel do prostor malé kanceláře.
Když doma sepisovala výpověď ke konci července, věděla, že dělá dobře. Bylo to pro ni neúnosné. Připadala si jako troska a z práce byla naprosto psychicky vydeptaná. Témě denně na ni řval zakomplexovaný cholerik, který se vyžíval v dlouhém monologu na téma neschopnosti její a dalších svých zaměstnanců včetně Hynka.
Konzumace kokainu v minulosti jej vedla k neustálým paranoidním stavům, že ho někdo chce podvést, okrást nebo ošidit, alespoň tak jí to připadalo.
A tak přišel den, kdy mu dala na stůl výpověď a podepsanou dohodu o provedení práce, na základě které jí měl zaplatit 15 000 CZK za hodiny odpracované v červenci. Klíče od práce předala Hynkovi a zároveň se s Hynkem rozloučila a popřála mu hodně štěstí, protože ona už nemohla. Za měsíc na plný úvazek v této práci měla dole sedm kilo, vlasů polovinu a nervy na dranc. Nikdy by si to nemyslela, ale bylo to prostě tak.

O šéfovi už pak nikdy neslyšela. Propojila se s ním na Linkedin, avšak pokud se na něj nezeptala Hynka, který tam dále pracoval až do roku 2012, tak by o něm nic něvěděla. S platem za červenec 2007 se rozloučila téměř okamžitě.


O pět let později

V zimě roku 2012 jí po dvou letech od jejich posledního setkání volal Hynek. Měli spolu docela dobré vztahy a ona měla Hynka ráda, protože jí připadal jako férový a fajn kluk. Hynek ji však do telefonu prosil o peníze. Vyprávěl jí, jak mu jejich bývalý společný šéf neplatí výplaty a že se dostal do dluhové pasti a nemá jak zaplatit nájem.
Nemohla se zbavit přesvědčení, že Hynek v něčem jede. I když mu přislíbila poslat peníze expres ještě ten den, nemohla se ubránit pocitu, že se do něčeho namočil.
Měla o něj strach a poprvé po pěti letech volala šéfovi, se kterým se před lety rozešla výpovědí ze dne na den.
Telefon zvedl po druhém zazvonění a začal jí automaticky vykat, jakmile poznal, o koho se jedná. Se svou tehdejší výplatou se rozloučila a také bylo jasné, že peníze jsou již dávno promlčené, avšak chtěla vědět, zda Hynek v něčem nejede, případně, jak se celá věc má.
Šéf začal okamžitě ječet do telefonu a vyprávět srdceryvné příběhy o tom, jak mu Hynek zadlužil firmu a že ve skutečnosti dluží Hynek peníze jemu. Zavěsil jí zcela rozčílený se slovy, že si to s Hynkem vyřídí.
Ona volala Hynkovi zpět. Přeříkala mu šéfův příběh, a ač byla ráda, že Hynek zřejmě v ničem nejede, řekla mu, že by si měl vymyslet nějakou story, která však bude nejlépe pravdivá, jestli chce, aby mu pomohla.
Z Hynka vylezlo, že mu šéf přibližně rok neplatí na fakturu žádné peníze, případně velmi málo peněz. Tuto částku dle svého uvážení pak ponižuje o pokuty, které Hynek dostával za špatně odvedený výkon, respektive výkon, který nebyl dle šéfových představ. Dnes mu má Hynek jít zaplatit třicet tisíc (!) tak, aby část svého dluhu smazal.
Jinými slovy, firmě se dlouhodobě nedařilo a šéf si z Hynka udělal dojnou krávu, pomyslela si.
Rozloučili se tedy s Hynkem slovy, že se potkají následující den společně s právníkem a šéfovi se rozhodně žádné peníze posílat nebudou. A Hynek šel k šéfovi na kobereček.
Z koberečku jí šéf volal a svůj monolog zopakoval do reproduktoru za přítomnosti Hynka. Jak Hynek firmu zadlužil a jak Hynkovi toleroval věci, které by mu jinde netolerovali a tak dále. Celý monolog trval sedm minut.
Stihla se nadechnout pouze k jedné větě, kterou reagovala na jeho proslov:
"Dobře, jistě jste schopen tato tvrzení právně doložit..."
V ten moment šéf utichl a mezi monology byly přibližně dvě vteřiny šéfova zaváhání. V druhé vlně uřvaného záchvatu, že nemusí nic dokládat, se zároveň rozloučil.
Nevěřícně zírala na telefon a zjistila, že starý známý pocit z roku 2007 je zpět. Klepaly se jí ruce a srdce jí bušilo jako o závod. Udělalo se jí z celého rozhovoru nevolno a myslela si, že omdlí. Bylo neuvěřitelné, jak pevně a autenticky se v ní pocit uchoval.
Hynek jí volal po dalších sedmi hodinách, které strávil u šéfa v bytě. Společnou schůzku s právníkem po dohodě odvolali. Hynek měl ze setkání se šéfem dobrý pocit. Šéf mu dokonce prominul veškeré "dluhy".
Možná Hynkovi pomohla, možná to nebyla až tak její zásluha. Kdo ví. Jedno bylo jisté, lidské pocity a zkušenosti se nezapomínají, jen někde uvnitř v tichosti spí….

Letem auditsvětem (1. lekce slovíček))

9. prosince 2012 v 17:08 Letem každodenním světem
Den: Pondělí ráno
Audit: INTERIM (prosinec 200X)
Tým: Senior a asistent 1
Klient: Auditovaný již v roce 200X-1



Senior: "Hele, jak seš na tom, potřeboval bych tady totiž něco groupnout." Jeho pohled naznačoval urputný boj s čímsi na obrazovce monitoru počítače.
A1: "U mě dobrý, jen si tu zrekonciliuju ten AP ledžr, co poslali, a můžu ti helpnout."
Senior: "To by bylo skvělý, ještě tam véluknu ty názvy účtů po syntetikách a jsem dan. Jó, hlavně, aby ti to sedělo na týbíčko. Protože jakmile to nebude sedět, tak to nemá cenu na tom něco nacvičovat. Hele a nebo se na to vyprdni a nahoď spíš ten týbí modul, co?"
A1:" Óká."

O několik minut později:
A1: "Óká, to je v cajku, včetně óbé čeku, chceš to transferem?"
Senior: "No jasně, vyexportit to rozhodně nechci."
Tlumený smích Seniora a A1.

Na dopoledním čaji:
Senior: "Jsem letos zvědavej na jejich going concern. Loni to bylo vostry. Impairment předělávali, budget nereálnej, dohadky uplně mimo. By se z toho jeden posral. A co, jakej byl vikend?"
A1: "V pohodě. Hele, zejtra jsem na tom acca, tak bych ti dal kdyžtak všechny mástry."
Senior: "Jasně, hlavně si udělej bekap, kdyby se něco posralo. A co máš vůbec za klienta pak?" Senior si vzal 1 med a lžíčkou jej vyškrábnul do čaje stejně jako každý den.
A1: "Hele, ani ti nevim, jsem někde mimo, myslím, že to je něco v Ústí, nějaký trubky." Asistent odložil hrnek s čajem a začal listovat ve svém útlém firemnám diáři, který vyfasoval při nástupu.
Senior: "Fákt? To je náhoda, to možná vím, tam jsem byl na iventuře jako A1." Senior upil svého dopoleního čaje a zahleděl se z okna na šedivou oblohu. Vzpomínky na doby dávno minulé mu rozjasnily tvář.
"Tehdá, panečku, bylo dobrýho šestadvacátýho prosince. Jsem vyrazil přes půl republiky už na Boží hod, abych tam byl na Štěpána včas." Přijedu tam a všichni už počítali, jak diví, už se dokonce jelo druhý kolo. Vybral jsem si z registru zásob, co šlo, ale víš co, tak nějak rozumně. I když u toho šít tu flór to nejde, no. U flór tu šít to už pak byla pohodka. Ale i tak nám to zabralo celej den. No, snad to maj v účtu víc v cajku než tehdá v tom skladě." Pohled seniorovi zpřítomněl a on znovu otevřel pět excelů na obrazovce počítače a vrhl se do plánovacího dokumentu, který se mu otevřel jako první.

Po chvíli
Senior: "Oukej, takže dneska chci od tebe ještě to dýenáj, nějak se s tim nepiplej, je to furt stejný. Večer to pošlem manažeroj, ať je v klidu. Zbytek holt ve finále. Seš tu na finále?"
A1: "Hm, to nevím. Jinak dýenáj dodělám, opexy a pejrol bude holt muset udělat někdo zejtra. Dneska měli samý porady a nikdo mi nedal podklady. Předvýběr vzorku mám nahozenej, chce to tam jen dobušit."
Senior: "Oukej, hele jen pro ujasnění, informace typu Nemaj na mě čas, maj porady, účetní je na dovolené, má nemocnou dceru, nebo je u doktora se zánětem průdušek, atd., mě neberou, zajímá mě jenom výstup.
Naflákej to tam, zejtra se na to vrhne další asistent. Já jen čeknu, že v patnáctosmdesátce nemáme nic dalšího.
A1: Mlčky přikyvuje. V duchu děkuje Bohu, že tu není ve finále, jak si před chvílí pro jistotu potvrdil ve svém minidiáři.


Minidiář se asistentovi zdá od začátku nepraktický. Je malý a rozhodně se tam kromě zakázek nedají napsat další věci (dneska pivo s Evou, sobota fotbálek, zubař příští úterý, atd.).

Senior: "To nám to jde. Mám z nás radost! Dneska tu budem trošku dýl, jo?"
A1: "Aha, já...dobře." Musí napsat Evě, pivo dnes nestíhá a rozměry diáře nyní dávají větší smysl.

Zářivý usměv seniora prosvítí celou místnost. No problem identified.

1. lekce auditních slovíček vám pomůže být in (angličtina nutností)


Vánoční zázrak, můj první muzikál a hned slzy!

1. prosince 2012 v 18:18 | Luu |  Letem každodenním světem
Odjakživa jsem se muzikálům vyhýbala, respektive mě nikdy nějak moc nelákaly opulentní billboardy a muzikálové zpracování témat.
Jelikož máme v rodině ženskou tradici, kdy každý rok vyrážíme před Vánoci do divadla a na rozsvěcování stromečku, tento rok padla karta na Janka Ledeckého a jeho Vánočí zázrak.
Vyzbrojena recenzí Barbory Nechtmanové ( RECENZE: Muzikál Vánoční zázrak plive na Santu. Ledecký ale nestárne, 5.12.2011), která Jankovi loni udělila skvělých 70 %, jsem se začala tešit. Trochu mě vykolejila videa na youtube, která jsem si pouštěla těsně před odchodem, avšak nepřikládala jsem jim velkou váhu a těšila se, jak se vánočně naladím.
Divadlo Broadway bylo vyprodané. Společně s námi se přišla 1.12.2012 vánočně naladit téměř polovina Prahy. Očekávání byla obrovská.

Bez okolků, závěrem musím tento článek začít. Z celého představení se chce zvracet a brečet zároveň. Brečet zejména z toho, že po něčem tak ubohém existuje v Čechách divácká poptávka. Zvracet z toho, jak autor ani chvíli neudrží myšlenku, kterou se patrně snaží publiku sdělit. A to zejména z toho důvodu, že všechny scény jsou halabala naskládané na sobě, a to dle toho, jak měl Janek zrovna seřazená CD se seznamem svých skladeb. Ty ani mnohdy nepasují na děj, který se na jevišti zrovna odehrává.

Představení začíná bujarým firemním večírkem, kde Marek Vašut coby šéf developerské firmy poskakuje mezi lehce oděnými kolegyněmi z oddělení PR a marketingu (jako kdyby developerská firma na jiném oddělení nestála, ale zřejmě jsou to jediná oddělení, která jsou Jankovi Ledeckému známa) jak nadržený kozel a pod tíhou okamžiku Martinu Trnovskému alias Markovi přislíbí spolupartnerství v developerské firmě. Zcela nelogicky pak Vašut celý večírek završí darem Markovi, a to v podobě prostitutky Moniky. Ta však není prostitutkou, jak by se divák dle sporého oděvu a lačných Moničiných pohybů domníval, ale nově pravou PRACOVNÍ rukou Marka. Opožděnějšímu divákovi logika celé scény docvakne až tehdy, když si Monika hlubokým hlasem bordelmamá střihne píseň Budu všechno, co si budeš přát.
Nutno podotknout, že rozdíl mezi Monikou kolegyní a Monikou prostitutkou je jen v tom, že o Monice Marek Vašut pro všechny přítomné na jevišti i v hledišti pro jistotu prohlásí, že Monika má státnice ze čtyř jazyků a stáž z Oxfordu.

Tato scéna zcela přehluší setkání Marka a Veroniky (Elin Špidlové). Bývalých spolužáků, kteří spolu kdysi chodili a dvacet let se neviděli.

Do slibně rozjetého vztahu s Veronikou, divák tak pochopí dle ultratrapného scénického klišé, kdy se Veronika po Markově bytě pohybuje nahá a zabalená jen v prostěradle, se Markovi daří i v kariéře.
Do děje konečně vstupuje maličký Markův syn Tomáš, jemuž matka zemřela při jeho narození. Jak smutné, chudák dítě.
Poté žil malý Tomášek zřejmě na Marsu, protože na otázky typu: Ty neumíš žádné koledy? Vy doma nepečete cukroví? Ty nevíš, co to je Betlém? Tys nikdy nepsal Ježíškovi? svéřepě kroutí hlavou a s přehraným úžasem tvrdí, že ne.
Veronika tedy postupně všechny Tomáškovy neznalosti napravuje. S Tomáškem stříhají Betlém, píší Ježíškovi a občas si do toho Veronika střihne společně s Markem Ledeckého slaďák Sliby se maj plnit o Vánocích. Předvánoční idyla, nejedno oko divákovo se zalilo slzami.

Když svým zvonivým kravským hlasem Veronika dozpívá Sliby se maj plnit o Vánocích přibližně podruhé, odvezou ji na hematologii. Divák je zděšen. Scéna idyly rázem přeskočila do nemocničního pokoje a Veronika je jak mávnutím proutku nemocná. Boční videoprojekce promítají obrazy nemocničních chodeb a jeviště je zalito zelenou nemocniční barvou.

Jeviště se však rázem znovu otáčí a dostáváme se přímo do snu malého Tomáška, který usnul u televize. Na jeviště vyskáčí tři Santa Clausové a k nim tři lehké děvy rovněž oblečené do kostýmů Santa Clause a scéna bujarého večírku je zde znovu.
Když se do toho všeho začne za celou scenérií nafukovat ještě obrovský červený sob, divák je jako v Jiříkově vidění. Ano, i toto, pane Bože, je možné!

Nemá cenu zde rozepisovat všechy absurdity, které s sebou představení vleče celým "dějem". Jisté je pouze to, že Santa Claus je špatný, nemoc je zlá a času na blízké je málo.

Edukovaný divadelní divák na NĚCO tak příšerného nikdy nezavítá. Podcenila jsem skutečnost, že dnes na Internetu recenze píše kde kdo, a soudnosti je v dnešní medializované době pomálu.

Ledeckému nelze upřít, že jeho písničky byly a stále jsou oblíbené, ale ať se proboha dál nepokouší nic říct.
Představení hrálo 18 lidí, lístek stál okolo 600 CZK a bylo vyprodáno. U Ledeckých budou mít letos opět na poměrně solidní dárky. Dcera možná dostane nové lyže, nebo snowboard?

Chtěla jsem odejít, když se nafukoval sob a podruhé, když Veronika, která si od Ježíška přála létat (zajímalo by mě, jestli budu mít ve čtyřiceti podobná přáni), visela ze stropu a dobré dvě minuty se tam plácala jako absolutní zoufalec.

Elin Špidlové se toho moc věřit nedalo, kromě scén, kdy jazykem tříletého dítěte hovořila na malého přibližně osmiletého Tomáška. Deformace přenesena zřejmě z hereččina mimopracovního života.
Vašut se pro mě bohužel už nikdy nezbaví puncu Pažouta z Románu pro ženy. Jeho chování a um někoho takového zahrát jsou jednoduše stabilní a stejně stabilně laciné.
Vynikající byl Martin Dejdar, ale věřím, že by byl i Háma nebo Bernáth, kteří v této roli alternují, protože role Tomáškova strejdy byla snad jediná humorná a také jediná nad věcí.
Od Švandové bych čekala, že se k roli babičky propůjčí, u Kostky je mi ale přijatá role dědečka záhadou. Nechápu, jak takový pan herec může mít zapotřebí hrát v takovém škváru.

Nejhorší na celém představení však bylo, že na konci většina publika povstala a bujaře tleskala. Prvně ten den mi ukápla slza. Pro českého diváka se totiž stále, ani přes dvacet let po revoluci, kultivované a náročné divadlo dělat nedá.

Díky, Janku, teď jen doufám, že se do té vánoční nálady dostanu co nejpozději, dnešní představení tohle mé přání pro začátek zcela podpořilo.