Rozchod

7. října 2012 v 19:34 | Anna |  Anna
Procházela se podzimním odpolednem. Občas ledabyle kopla do hromádky spadaného listí. Ano, přesně do takové hromádky, kterou v parku pracně nakupili metaři veřejných služeb. Ona i odpolední vítr společnými silami, avšak nezávisle na sobě, tu tak prováděli jakousi revoltu. Beze smyslu a proti všem.
Ruce ji zábly a cítila, že semišovému saku, které si tiskla k tělu, už roční období také dávno odzvonilo. Vlasy jí nezbedně poletovaly kolem hlavy. Občas šla pozpátku, občas po směru. Nepřítomná, protože všechno už bylo jedno.

Kdybych se tak mohla ztratit sama sobě...

Promnula si prsty kořen nosu a vzhlédla k obloze. Mraky se honily po obloze převratnou rychlostí. Velký bílý obláček nad Vítkovem jí připomínal Falkora z Nekonečného příběhu. Pomalu se z něj stával hroch, až se zcela proměnil v letící kachnu. A plul kamsi nad Kobylisy.
Myšlenky se jí chaoticky a urputně honily hlavou, postupně odeznívaly a vracely se s mnohem větší intenzitou stále dokola. Pronikaly plíživě dál do těla a Anně se následně rozbušilo srdce. Pálivý pocit na hrudi zintenzivněl a Anna ucítíla v ústech pachuť pláče. V ten samý moment se jí zkřivila tvář a oči se zalily slzami.
Nerozuměla tomu, co se děje a hlavně proč prožívá stavy, kterými nikdy v minulosti neprocházela.
Sesunula se na lavičku, v nohách a pažích cítila slabost tří posledních probdělých nocí. Zaklonila hlavu a vlasy spustila do větru. Hrdlo se jí nebezpečně zužovalo pod náporem vzlyků, které z ní vycházely. Slzy jí stékaly i po čele a začaly padat do zmoklé trávy, kde se ztratily.
Nikdo jí nemohl pomoct. Nikdy se necítila tak sama a zároveň věděla, že by teď s nikým nevydržela koexistovat.
Zavřela oči a přesunula se někam hodně daleko. Do místa a času, kdy ještě byli spolu. Scéna plná lásky a úsměvů. Okolo plno barev. Bezstarostnost. Střih.
Nová várka lítosti se vlila do jejích hlasitých vzlyků. Chtělo se jí servat mraky z oblohy, holýma rukama jednotlivá prkna lavičky rozmlátit o nevinné okolní kmeny javorů. Nenávist k tomu, v co věřila, jí opět probudila ze snění.
Zapálila si cigaretu a hned jí odhodila. Urputně hledala iPod v kabele a stejně urputně jej do kabely hodila zpět.
Bolest cirkulovala jejím mladým tělem a postupně přeměňovala všechnu lásku, co v ní byla, v zoufalost...v prach.
Nezbylo už nic.

Odešel napořád.

Prázdnota do jejího života vpadla bez pozvání.
Po nocích, kdy se nutila ke spánku, který nepřicházel, pozorovala černé stíny nábytku v místnosti. Důvěrně znala každičkou hranu skříně, každý šuplík a jeho stín. Okenní žaluzie, které venkovní lampa promítala na boční stěnu, spočítala snad milionkrát a přesně tolikrát jí vyšel stejný počet lišt, které celou okenní žaluzii tvořily.
Rána byla zoufalá, ale pořád kratší než noc. Několik dnů nevyšla ven, nechtěla vidět život okolo sebe, čas se pro ní zastavil. Hodiny trávila tím, že tupě zírala na obraz, který si před nedávnem společně koupili. Jak patetické. Černobílé rákosí zasypané pískem a klátící se pod náporem větru se pro ní nyní stalo symbolem konce, smrti a jakousi předzvětí toho, co vidět nikdy nechtěla.
Dny se vlekly stejně jako hodiny a minuty. Sbírala síly na to začít znovu. Po kolikáte už?
Na sociálních sítích pozorovala, jak postupně mizí jejich společné fotografie, jak se z jejího života po kouscích vytrácí pár posledních let. Cíleně mizel a bral s sebou všechno. Urychlila to - profile blocked.
Přišel první den, kdy se odhodlala vyjít ven z domu. Oslepilo jí zimní slunce a hned začala drkotat zubama. Pod nohama jí praskal čerstvě napadnutý sníh a oči jí z toho mrazu začaly slzet.
Došla si jen pro kávu a mléko do obchodu za rohem a vrátila se co nejrychleji zpět.
Doma uložila mléko do lednice a kávu do police k čajům.
Nenáviděla ho. Neměla ani sílu zmlátit polštářem postel, jak to dělávala, když byla na dřeň naštvaná a měla příšernou zlost. Ta tam byla chuť se prát, ten tam byl tah na život. Nenáviděla ho za to, že odešel a vzal si s sebou kus jí, který jí teď chyběl.
Zapálila si cigaretu a místo kávy si nalila víno. Měla toho všeho dost. Všechno chtělo čas. Teoretickej blábol. Na co čas, když je ho tak málo? Chtěla zpátky svůj život, věrně známej, stejnej a přímočaře jistej... a nebo vlastně nechtěla?
Nenáviděla být sama a nenáviděla všechny tyhle myšlenky, které ji přepadaly. Možná chtěla jen blízkost, ne jeho, avšak jakoukoliv jinou.
Dno, od kterého by se odrazila, začalo být konečně nadohled.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 rakosnicek rakosnicek | E-mail | 7. října 2012 v 19:54 | Reagovat

hezké, čtivé, ale smutné... hezkx nepřímo napsané, gratuluju

2 RedSun RedSun | 1. prosince 2012 v 21:11 | Reagovat

Čekání na pokračování.. Pokračování čekání..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama