My dentist, I love you!

24. října 2012 v 20:28 | Lulu |  Letem každodenním světem
Mám úžasného zubaře. Kromě toho, že je mladý a krásný a v mé puse se svými tlustými prsty roztomile nešikovný, rozhodl se mě natlačit do extrakce osmiček, zubů to moudrých. Jak sám říkával: "Raději dříve, než bude pozdě!"
Marně jsem mu nad rentgenovým snímkem vysvětlovala, že ač tam ty zuby vidím a dokonce vidím, že jejich růst do boku místo nahoru není ideální, tak nevím, proč bych si měla nechat rvát něco, co ještě ani z poddásna nevylezlo. Jeho argument, že ty osmičky i přesto komunikují (?) mě v myšlenkách vrátil do období sledování kresleného seriálu Byl jednou jeden život, kde záškodnické bakterie házely pytle cukru na zuby a zuby mezi sebou rovněž komunikovaly.
Dříve než jsem se stihla z diskuse ohledně pro mě neexistujících osmiček vyvléknout, můj rozmilý zubař už žhavil linku, na jejíž druhé straně se ozval hlas stomatochirurgův...Můj zubař nezaváhal ani minutu:"Tak já Vám ji tam pošlu." TO mě vrátilo na zem.
Bez keců jsem tedy měla domluvenu konzultaci se stomatochirurgem hned po úspěšném skončení preventivní prohlídky.
Stomatochirurg v ordinaci č. 8 byl poněkud jiného kalibru. Zběžně se podíval na rentgenový snímek. Dolní zuby prý rozřízneme vejpůl, horní vytáhneme klasicky. Opuchnu, nebudu smět smrkat. Pokud to půjde dobře a nepodráždíme nerv v dolní čelisti, tak bych mohla cítit dolní ret hned po exktrakci, avšak stává se, že někomu čelist škube ještě několik týdnů po operaci, případně necítí dolní ret.
Odcházela jsem s pevným termínem extrakce, receptem na antibiotika a instrukcemi od anesteziologa.
Můj rozmilý zubař z ordinace č. 5 na mě již čekal v čekárně a vyptával se, jak to dopadlo. Asi skvěle, měla jsem termín, ale mému rozmilému zubaři jsem oznámila, ať mě za půl roku na preventivce rozhodně nečeká, když se za pár týdnů nechám takhle zrasit.
V den D jsem nesměla šest hodin před zákrokem jíst. Krize přišla cca 4 hodiny před operací, kdy jsem do sebe na ex kopla baleni Mentosů a zalila to Fantou.
Sedmá večerní odbila a já se seznámila s anesteziologem, kterému jsem s odvahou zapřela porušení půstu a potvrdila svou lačnost.
Na sále se objevil můj stomatochirurg a jeho sestra Bohunka, anesteziolog mezitím hledal žílu na celémé pravé ruce a ne a ne najít.
Když se chtěl pokusit o rozpíchámí ještě levé ruky, tak jsem mu naznačila, že tam žíly nemám vidět už vůbec žádné.
Nakonec jsem skončila s dětskou jehličkou zapíchnutou v pravém zápěstí. Fujtajbl, a to jsem si chtěla daňově polepšit a zajít ročně na pár darování krve. Nikdy! Tlustší jehlu bych asi nerozdýchala.
Usínalo se mi úžasně, opiát mi již koloval krví....
Po probuzení jsem huhlala, že bych chtěla své osmičky vidět a jestli už jsou všechny opravdu venku. Raději mě sestřičky odvedly do resting room, kde mě nechaly dospat.
Zbytek rekonvalescence už byl na mě.
Doma jsem pečlivě sjela všechny díly Hry o trůny, obě série. Do toho jsem na střídačku chladila tváře zmrzlým špenátem a tátovým kuřetem, co rovněž bylo v mrazničce.
První tři dny jsem byla jako sysel. Plivala jsem krev a dušovala se, že se do téhle podoby nikdy nenechám vykrmit.
Čtvrtý den už mi sysle pomalu splaskávaly a já jsem se začala poznávat. Odstín tváří se změnil na zelenožlutý a já jsem to měla za sebou. Jupí. Osmičky nebyly a teď už fakt nejsou! A mám klid.

O 14 dní později.
První zánět na sebe nedal dlouho čekat. Sice mým favoritem byla osmička vlevo dole, avšak překvapivě mi opuchla osmička vpravo dole. Zánět o sobě dal vědět v podobě syslí tváře a bylo třeba místo vyčistit.
Stomatochirurg z ordinace č. 8 mi předepsal antibiotika a zaživa a vědomi mi šťoural díru takovým způsobem, že jsem mu od té doby přezdívala RAS a doufala, že jej už nikdy neuvidím. S láskou jsem vzpomínala na neomaleného zubáka z ordinace č. 5, který by mi i dásno umrtvil, než by mi injekci píchnul.
Světe div se, ale asi to bylo po čištění v pořádku. Poslední dva prášky antibiotik jsem zapila dvojkou bílého. Takovou rozlučku se zánětem už nikdy neudělám, neboť jsem následně také solidně bílá byla.


O týden později.
V IKEE jsem se opět začala šťourat v zubu a cítila jsem, že se něco děje. Házela jsem kolem sebe hromy blesky a bylo jasné, že zánět je tu. Scenář v bleděmodrém to samé jako před týdnem.
Opět jsem naklusala k mému stomatochirurgovi z ordinace č. 8. Tentokrát jsme udělali rentgen a nic. Po zánětu ani stopy, po příčině zánětu také ne.
Nezbývalo nic jiného než ránu znovu rozříznout a vyčistit. Při mém plném vědomí! Umrtvení tentokrát zabralo a já jsem necítila kromě odporného tlaku, škrábání, dlabání a tahání vůbec nic.
Dvacet minut se po mě válelo chirurgovo náčiní, dvacet minut jela savka.
Poté jsem vstala jako z mrtvých a odfrčela s novým vyšíváním do práce.

Jsem teď poloviční sysel a čekám, až to splaskne.
A když ne, tak začínám věřit, že ze mě bude sysel už snad napořád. Pak půjdu asi mému milému zubákovi poděkovat mu za to, že mi tu schůzku s ďáblem smluvil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nekra Nekra | Web | 3. května 2014 v 22:30 | Reagovat

Teda, když jsem si přečet tenhle článek, tak jsem rád, že mi je (osmičky) vyndavali postupně (každý zvlášť s lokálním umrtvením při vědomí) a ne hromadně v narkóze.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama