Barevná pračka & shopoholismus

6. října 2012 v 22:35 | Lulu |  Letem každodenním světem

Začínala mi tento týden lekce tanečních. Dokázala jsem technicky zabezpečit veškerou administrativu spojenou s registrací a výběrem kurzu, avšak zapomněla jsem na to žensky nejdůležitější - oblečení.

Předpokládám, že v takovém případě člověk zajde do obchodu a něco "jednorázového" si pořídí. To mi však připadalo trochu líto, zvlášť když vím, že mám kamaradku Janču, která je podle všech mnou pozorovaných příznaků shopoholička.
Mezi tyto příznaky bych zařadila například skutečnost, že s Jančou se vídáme poměrně často, avšak NIKDY jsem ji na kávě v našem Café Emporio Nubo nespatřila ve stejném obleční, které jsem si pamatovala z minula.
O dalším příznaku se mi zmínila Janča sama, a to při našem pravidelném, nýní již těžce sporadickém, pondělním cvičení aerobicu. Rozhodla se údaje k platební kartě a přístup k internetovému bankovnictví předat kolegovi z práce a požádala ho, aby si tyto údaje pamatoval pouze on.
Posledním příznakem bylo to, že jsem Janču tedy poprosila o to, zda by mi na středeční první hodinu nepůjčila nějakou točivou sukni a ona mi sdělila s radostí v hlase, že se mám zastavit, protože určitě něco najdem.
Den před taneční lekcí jsem se u ní dle domluvy zastavila. Když mě usadila v kuchyni a nalila mi Cinzano, všimla jsem si, že nám společnost dělá její sušák, na kterém se třepotají tři fialové kusy oděvů. Pračka v koupelně prala a Janča se vyřítila z koupelny s košem na prádlo, ve kterém ležely tři blankytně modré kousky oblečení.
Nemohla jsem si nevšimnout, že na stole se kromě mého pití vyskytují ještě krvavě rudé šaty, které jsem také nikdy předtím nespatřila.
"To máš zas nový?" Nemohla jsem tomu uvěřit a skleničku Cinza jsem do sebe vyklopila na ex.
"No jo, mám, ale to si představ, že jsem tam šla pro tyhle." Z židle, která byla do té doby zašoupnutá pod stolem, Janča čapla zavěšené ramínko a k tělu si tiskla šedé pletené šaty.
Neuvěřitelné. Krásné ty šaty skutečně byly. Ale Janču jsem již několikrát za těch pár let od vysoké přesvědčovala o tom, že by se některých věcí měla zbavit, když si kupuje stále nové. O tom však nechtěla ani slyšet, protože dle jejího názoru bylo všechno šatstvo zachovalé.
Musela jsem jí dát za pravdu. Její oblečení z vysoké, tedy staré tak pět let, skutečně vypadalo jinak než to moje. Já sama jsem oblečení nosila do roztrhání těla i látky. A vlastně jej tak nosím dodnes. To, které nenosím, horní hranice nenošenosti je 1 rok, tak prodávám a dávám dál.
Po cestě k Janče pro sukni jsem například vyhodila boty, které jsem si kupovala před čtyřmi lety a které jsem asi třikrát slepovala sekundovým lepidlem. A jiné zatím nemám, naštěstí tenisková sezóna končí a nemusím si prozatím nic kupovat.
Dolila jsem si další rundu a pozorovala, jak Janča s láskou rozvěšuje tři modroučké kusy oděvů.
Otázku, kolik asi spotřebuje pračka vody na jedno takové pidi vyprání, jsem v sobě potlačila, protože se mi nechtělo přemýšlet. řekla jsem si, že se doma mrknu na vlastní pračku.
"Prosím tě, Jani, můžu se zeptat, jakou pračku tam máš teď?" Přemýšlela jsem nad tím, že doma peru jen bílou, barevnou a černou várku.
"Teď je tam ještě černá."
"A to tam máš také tři kusy?" Nevěřícně jsem zírala na poloprazdný sušák.
"No jo, tady se voda rozpočítává na lidi, tak mi to je jedno."
Šibalsky se na mě podívala a do koše na prádlo nachystala několik červených kusů oblečení včetně nových šátů - úlovku z dneška.
"Tak a jdem na ty sukně, ne?"
Možná proto jsme spolu vlastně mohly na kolejích bydlet. Protože jsme se doplňovaly. Ani jedna z nás nemá k oblékání zdravý a vyrovnaný vztah. Janče zřejmě musí můj způsob oblékání, který je založen na slepování a zašívání, připadat také divný.
Ale snažím se jít trochu do sebe. Možné také ještě víc poté, co jsem se v práci protáhla takovým způsobem, že mi vedle sedící kolega musel říci, že mám v halence díru. A ta panečku byla jako vrata! Člověk prostě nepodchytí všechno.

Měli bychom se možná trochu zamyslet. Současná ekonomika naši spotřebu stimuluje. Hledání osobního štěstí v konzumaci hmotných statků se stalo nejjednodušší formou uspokojení. Tento stav je však dočasný. Čím vyspělejší společnost je (resp. čím vyšší je koupěschopnost obyvatel), tím povrchnější vztah si konzument ke statku vytváří a tím rychlejí se pocit uspokojení vytrácí. Konzument věc pálí, odkládá do sklepa, vyhazuje.
Nezašíváme, nespravujeme a neopravujeme. Zásadně nahrazujeme. A zároveň hledáme, co z těch všech věcí nás udělá v našich životech šťastnými. Fenomén střední třídy a postkomunistických zemí.

Odcházela jsem s černou cípatou sukní. Snad se bude hodně točit.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 rakosnicek rakosnicek | E-mail | 7. října 2012 v 19:52 | Reagovat

to je realita? ty a janča?

2 Lulu Lulu | 7. října 2012 v 20:43 | Reagovat

To je realita. Další příbehy ze života budou následovat. :)

3 dan dan | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 14:57 | Reagovat

my pereme v prostredcích z nemecka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama