Říjen 2012

Emancipace naruby

28. října 2012 v 14:33 Letem každodenním světem

Nadšeně si Eva s kamarádkou Lenkou vyprávěly, jak všechno zvládnou. V pátek večer nad dvoudeckou vína ve zrekonstruovaném bytě jedné z nich (rekonstrukce Evinými vlastními silami!) rozvíjely teorie závratné a dechberoucí ženské emancipace.
"Hele, už vím, co je to pěnová izolace. OSB desky, v těch jsem kovaná, však sama víš, jak jsme to pokládaly. No, teď ještě zaměřit ten podělanej dřez a nechat si to vyříznout. A ještě ten dřez koupit. Plynaře mám objednané na úterý. Instalatéry objednám, jakmile to bude doma." Pofoukala si nehty levé ruky a kritickým okem si lehce z dálky prohlédla všech pět nalakovaných nehtů za použití nového Lenčiného laku značka Rimmel, barva rudá.
Z podstolu, kde si Lenka lakovala nehty na nohách, se záhy ozvala odpověď: "Díky IKEE si připadnu taky hrozně samostatná. Naposledy jsme se ségrou koupily almaru se čtyřma šuplíkama. S tím návodem to je hračka. Vždycky si seřadím ty šroubky do řady a jedu. Nejtěžší bylo snad jen ty díly vytáhnout do čtvrtého patra bez výtahu. To jsem šílela, pauza v každém mezipatře. Rambo holt ještě nejsem. A taky jsem neměla kladívko, to jsem sháněla po celém bloku a nakonec mi ho půjčili v tý hospodě, ja jsme tam seděly minulej tejden s Monikou, viš jakou myslím."
"Jo, jasně, ale mohlas říct, mam celej kufřík a la kutil Tim. Polovinu nepoužívám, neb nevím, na co to je, ale kladivo tam určitě nějaký je. Jdu si to smejt, už to mám na ksichtě půl hodiny." Poklepala si znalecky na čelo, kde se jí začínala drolit pleťová maska, kterou si namíchaly s Lenkou z kvasnic a vajíčka. Stará receptura.
"Ale řeknu ti, že to páchne solidně!" Ječela Eva z koupelny.
"Je to účinný, zejtra nám bude zas o pět méně a můžem vyrazit do OBI pro to umyvadlo." Uchechtla se Lenka a dokončila obě nohy. Mimořečí do sebe vyklopila arašídy, co zbyly v sáčku na stole a začala si ovívat običej, aby jí maska rovněž uschla co nejdříve.
"Ale řeknu ti, že si občas řikám, jak jsem byla pitomá. Víš, ta autožárovka u toho Twinga. Kolikrát ex vyměňoval žárovky v autě a já mezitím ladila rádio, než abych se šla podívat, jak se to dělá. Bylo to sice jiný auto, ale musí to bejt podobný, si myslim. No a teďka při couvání nesvítím."
Eva se vrátila z koupelny, maska se jí úspěšně podařila smýt. Dosypala brambůrky a oběma dolila víno. " A nechceš se na to mrknout na net, určitě tam bude návod."
"Hele, já nevim, já se těch drátů okolo docela bojim. Soused řikal, že tahle malá auta svítí jen jedním, ale mě se to nezdá, proč, viď. Mimochodem, proč nemáš na tý indukční desce čas a už jsi vůbec něco pekla v tý troubě? Lenka byla odjakživa detailistka a zarazilo jí, že ač měly Eva s Lenkou podobné kuchyňské vybavení, to Evino vypadalo jako nefunkční.
"Hele, ani mi to neřikej, ten debil, co to, montoval, tu desku samozřejmě blbě zapojil a spálil. Jsou tam dva dráty, rozumíš, dva. A jak je zapojil? Samozřejmě špatně. Chlap, no, co si neudělá ženská sama, to nemá. Kdybych takhle pracovala v práci, styl pade na pade, spálim, nespálim, tak teda nevim, kde by dneska ta firma byla."
"To je statistický, Evi. Na deset línejch debilů stačí jeden aktivní blbec a je prokázaný, že ta firma šlape.
Lenka se chopila sklenky a napřímila se na židli. " A víš, že bych tomu i věřila? Tak na aktivní blbky!" Přiťukly si a začaly pomalu sklízet veškeré kosmetické náčiní.
Čas se líně vlekl a okolo dvanácté už obě jen zíraly do prázdna. "Chápeš, Leni, tohle všechno, co vidíš, plus ten byt, co jsem teď koupila vedle, to jsem celý dělala sama. S Honzou bych z toho zavšivenýho pronájmu, kde jsme bydleli, nevytáhla paty dodnes."
"Ale přesněěěě, prosim tě. Co bysme nezvládly. Akorát to světlo u Twinga mě ale teda trošku sere."
"Tak zejtra přijeď, zajedem do OBI pro ten dřez a mrknem na to světlo. Možná to bude chtít nějakej solidní vohoz, aby nám na to kdyžtak mrknul někdo přímo v OBI."
Zasmály se a dýchánek rozpustily.

Obě si připadaly skvěle. Však není nic, co by nezvládly. Nač za sebou vláčet vězeňskou kouli v podobě nějakého chlápka, jak obě se smíchem dodávaly, když brousily u Evy okna nového bytu, nebo u Lenky malovaly Primalexem kuchyň.
Po pracovních víkendech obvykle oblékly kostýmky a frčely do práce, kde se každá po svém vypořádavaly s kolegy disponující buď mužskou nadutostí, nebo ženskou stupidní submisívní závislostí.
Obě si připadaly tak nad věcí. Obě byly úspěšné a obě byly samy.

Další den vyrazily do OBI. Eva v sexy džínách s lehkým makeupem a blond vlasy staženými do ohonu. Lenka v roztomilých manšestrových šatičkách a v červeném Twingu pohazovala hřívou pokaždé, když jí nějaký mentál za volantem tlačil do vyšší rychlosti.
Napadl první sníh a Lenka na letních gumách přemýšlela nad tím, že ex by měl auto už určitě dávno přezuté.
V OBI si připadaly ztraceně, ale ani jedna z nich to nedala najevo.
"Hele, dřezy jsou támhle." Eva se vydala rázným krokem do sanitární techniky a doplňků.
"Skvěle, tenhle je dobrej."
"Jo, ten vypadá v pohodě, jen to asi bude chtít nějakej sifon ne?"
"Co ja vím, podrž to, jdu to zjistit." Eva vyrazila k informacím a dovedla s sebou prodavače, kterému bylo zcela jedno, zda má Eva ohon, nebo rozpuštěné vlasy.
" A máte tam co, to asi nevíte, jestli u vývodu na vodu čtyřicýtku nebo padesátku? A taky potřebujete tohle a tohle a sifon tenhle. No, pak doražte, až budete vědět, co tam teda máte. Nashle."
"Evi prosím tě, proč jsme si na to nevzaly košík?" Lenka byla zcela zavalena komponenty a dřezem, které na ní naskládal prodavač.
"Protože by nám to tak neslušelo, přece. Ještě jdem na ten výřez."
Otylý chlapík v lacláčích vyřízl mlčky kruh do vybrané kuchyňské desky a dvoumetrovou desku s výřezem postavil před Evu.
"No, to nevím, zda to unesu!? Evin úsměv číslo 356 s názvem nevinná, slabá a bezbranná dívka muže vůbec neobměkčil. Do široka se na ní usmál a pronesl: "Však jste silný ženský, to zvládnete."
Eva s Lenkou se na sebe nevěřícně podívaly a odvlekly se k pokladnám.
"Chápeš to, ty vole?"
"Hustej, co?"
"To teda jo! Nějak jim ta ženská emancipace vlezla do palice."
"Přesně. Něco je špatně. Ty chlapi to vůbec nepochopili!? Oni si z toho vzali jediný, a to že teď už nebudou dělat lautr nic! Na to světlo u auta kašlem, asi to fakt svítí jak má."


My dentist, I love you!

24. října 2012 v 20:28 | Lulu |  Letem každodenním světem
Mám úžasného zubaře. Kromě toho, že je mladý a krásný a v mé puse se svými tlustými prsty roztomile nešikovný, rozhodl se mě natlačit do extrakce osmiček, zubů to moudrých. Jak sám říkával: "Raději dříve, než bude pozdě!"
Marně jsem mu nad rentgenovým snímkem vysvětlovala, že ač tam ty zuby vidím a dokonce vidím, že jejich růst do boku místo nahoru není ideální, tak nevím, proč bych si měla nechat rvát něco, co ještě ani z poddásna nevylezlo. Jeho argument, že ty osmičky i přesto komunikují (?) mě v myšlenkách vrátil do období sledování kresleného seriálu Byl jednou jeden život, kde záškodnické bakterie házely pytle cukru na zuby a zuby mezi sebou rovněž komunikovaly.
Dříve než jsem se stihla z diskuse ohledně pro mě neexistujících osmiček vyvléknout, můj rozmilý zubař už žhavil linku, na jejíž druhé straně se ozval hlas stomatochirurgův...Můj zubař nezaváhal ani minutu:"Tak já Vám ji tam pošlu." TO mě vrátilo na zem.
Bez keců jsem tedy měla domluvenu konzultaci se stomatochirurgem hned po úspěšném skončení preventivní prohlídky.
Stomatochirurg v ordinaci č. 8 byl poněkud jiného kalibru. Zběžně se podíval na rentgenový snímek. Dolní zuby prý rozřízneme vejpůl, horní vytáhneme klasicky. Opuchnu, nebudu smět smrkat. Pokud to půjde dobře a nepodráždíme nerv v dolní čelisti, tak bych mohla cítit dolní ret hned po exktrakci, avšak stává se, že někomu čelist škube ještě několik týdnů po operaci, případně necítí dolní ret.
Odcházela jsem s pevným termínem extrakce, receptem na antibiotika a instrukcemi od anesteziologa.
Můj rozmilý zubař z ordinace č. 5 na mě již čekal v čekárně a vyptával se, jak to dopadlo. Asi skvěle, měla jsem termín, ale mému rozmilému zubaři jsem oznámila, ať mě za půl roku na preventivce rozhodně nečeká, když se za pár týdnů nechám takhle zrasit.
V den D jsem nesměla šest hodin před zákrokem jíst. Krize přišla cca 4 hodiny před operací, kdy jsem do sebe na ex kopla baleni Mentosů a zalila to Fantou.
Sedmá večerní odbila a já se seznámila s anesteziologem, kterému jsem s odvahou zapřela porušení půstu a potvrdila svou lačnost.
Na sále se objevil můj stomatochirurg a jeho sestra Bohunka, anesteziolog mezitím hledal žílu na celémé pravé ruce a ne a ne najít.
Když se chtěl pokusit o rozpíchámí ještě levé ruky, tak jsem mu naznačila, že tam žíly nemám vidět už vůbec žádné.
Nakonec jsem skončila s dětskou jehličkou zapíchnutou v pravém zápěstí. Fujtajbl, a to jsem si chtěla daňově polepšit a zajít ročně na pár darování krve. Nikdy! Tlustší jehlu bych asi nerozdýchala.
Usínalo se mi úžasně, opiát mi již koloval krví....
Po probuzení jsem huhlala, že bych chtěla své osmičky vidět a jestli už jsou všechny opravdu venku. Raději mě sestřičky odvedly do resting room, kde mě nechaly dospat.
Zbytek rekonvalescence už byl na mě.
Doma jsem pečlivě sjela všechny díly Hry o trůny, obě série. Do toho jsem na střídačku chladila tváře zmrzlým špenátem a tátovým kuřetem, co rovněž bylo v mrazničce.
První tři dny jsem byla jako sysel. Plivala jsem krev a dušovala se, že se do téhle podoby nikdy nenechám vykrmit.
Čtvrtý den už mi sysle pomalu splaskávaly a já jsem se začala poznávat. Odstín tváří se změnil na zelenožlutý a já jsem to měla za sebou. Jupí. Osmičky nebyly a teď už fakt nejsou! A mám klid.

O 14 dní později.
První zánět na sebe nedal dlouho čekat. Sice mým favoritem byla osmička vlevo dole, avšak překvapivě mi opuchla osmička vpravo dole. Zánět o sobě dal vědět v podobě syslí tváře a bylo třeba místo vyčistit.
Stomatochirurg z ordinace č. 8 mi předepsal antibiotika a zaživa a vědomi mi šťoural díru takovým způsobem, že jsem mu od té doby přezdívala RAS a doufala, že jej už nikdy neuvidím. S láskou jsem vzpomínala na neomaleného zubáka z ordinace č. 5, který by mi i dásno umrtvil, než by mi injekci píchnul.
Světe div se, ale asi to bylo po čištění v pořádku. Poslední dva prášky antibiotik jsem zapila dvojkou bílého. Takovou rozlučku se zánětem už nikdy neudělám, neboť jsem následně také solidně bílá byla.


O týden později.
V IKEE jsem se opět začala šťourat v zubu a cítila jsem, že se něco děje. Házela jsem kolem sebe hromy blesky a bylo jasné, že zánět je tu. Scenář v bleděmodrém to samé jako před týdnem.
Opět jsem naklusala k mému stomatochirurgovi z ordinace č. 8. Tentokrát jsme udělali rentgen a nic. Po zánětu ani stopy, po příčině zánětu také ne.
Nezbývalo nic jiného než ránu znovu rozříznout a vyčistit. Při mém plném vědomí! Umrtvení tentokrát zabralo a já jsem necítila kromě odporného tlaku, škrábání, dlabání a tahání vůbec nic.
Dvacet minut se po mě válelo chirurgovo náčiní, dvacet minut jela savka.
Poté jsem vstala jako z mrtvých a odfrčela s novým vyšíváním do práce.

Jsem teď poloviční sysel a čekám, až to splaskne.
A když ne, tak začínám věřit, že ze mě bude sysel už snad napořád. Pak půjdu asi mému milému zubákovi poděkovat mu za to, že mi tu schůzku s ďáblem smluvil.

Under the control

13. října 2012 v 20:24 | Lulu |  Letem každodenním světem
"Holky, vy to vůbec nechápete, ale já to mám naprosto pod kontrolou." Důvěřovala si jako nikdy předtím a samozřejmě chtěla zakrýt rozpaky a nejistotu, které cítila až do morku kosti.
Začalo to celé vlastně celkem nevinně. Pár pracovních mailů, špetka chatu na firemním komunikátoru a několik obědů udělalo své a ona byla bez sebe z muže, který měl doma ženu a oba dva dohromady měli doma malé několikaměsíční miminko.

Avšak bez ohledu na všechy tyto okolnosti byla pro ní jeho pozornost jako afrodiziakum. Hrála si s ním, protože ona byla bez závazků. On se překvapivě celkem zručně pohyboval na tomto tenkém ledě.
Morálně si nerozuměla. Před pár týdny by si odplivla při pomyšlení na to, že jenom uvažuje o ženatém muži. Nyní už to bylo víc než uvažování. A morálku odsunula stranou.
Vždycky byla ta hodná, ta hloupá, která nakonec skončila sama, aniž by chápala proč. Muži jí vždycky opouštěli a přitom jim ze sebe dala naprosto všechno.
A teď by najednou měla mít ohledy vůči lidem, které nezná? Vůči jeho ženě, která mu zcela určitě nemůže dát, co on potřebuje. To by přece nechodil jinam. Nebo ano?
Ať je to jakkoliv, nemusí ji to zajímat. Má ho na háku a ať se stane cokoliv má to pod kontrolou.

Dokázala celkem racionálně zformulovat stav věcí, vymezit hranice a stanovit pravidla hry, aby dosáhla toho, co chtěla. Ale co vlastně chtěla? Možná pozornost, nebo něčí blízkost, kdo ví. Rozhodně ho nechtěla napořád a navíc pravidla byla jasně stanovena. Už jej přece vlastnila jiná.
Malý všelék - nalezení muže, který neodejde, protože jakoby nikdy nepřišel...
Stranou všech těchto věcí a stavů byla skutečnost, že se do něj pomalu ale jistě zamilovávala. Ona to neviděla, viděli to pouze všichni kolem. Vadilo jí, že si s ní píše pouze, když je na služebce, nebo je s malou na procházce. Avšak následně návštěva kamarádek byla protkána drobnými pauzami na odepsání SMS, protože měl zrovna čas.
Nikdo jí nechápal, protože všechny její kamarádky prskaly a moralismus byl najednou mantrou dnešní doby.
Kdyby se tak před vlastním prahem ukízelo stejně dobře jako před tím cizím.
Dívala se skrz své kamarádky a pokyvovala hlavou. V duchu si balila fialové krajkové spodní prádlo na sobotu, to bude mít jako casual. Na noc něco méně odvážného a nevtíravého. Asi zvolí ten černý set s krajkami. Neděle, to by možná chtělo něco nevinného a žertovného. Ano, bílé nohavičkové kalhotky s červenými puntíčky. Ideální.
Na služební cestu, kam odjížděla v pátek pouze ona a on, byla v duchu sbalená už v úterý.

Ano, lidé rádi omlouvají svou nedokonalost jedinečností svých životních osudů.



Rozchod

7. října 2012 v 19:34 | Anna |  Anna
Procházela se podzimním odpolednem. Občas ledabyle kopla do hromádky spadaného listí. Ano, přesně do takové hromádky, kterou v parku pracně nakupili metaři veřejných služeb. Ona i odpolední vítr společnými silami, avšak nezávisle na sobě, tu tak prováděli jakousi revoltu. Beze smyslu a proti všem.
Ruce ji zábly a cítila, že semišovému saku, které si tiskla k tělu, už roční období také dávno odzvonilo. Vlasy jí nezbedně poletovaly kolem hlavy. Občas šla pozpátku, občas po směru. Nepřítomná, protože všechno už bylo jedno.

Kdybych se tak mohla ztratit sama sobě...

Promnula si prsty kořen nosu a vzhlédla k obloze. Mraky se honily po obloze převratnou rychlostí. Velký bílý obláček nad Vítkovem jí připomínal Falkora z Nekonečného příběhu. Pomalu se z něj stával hroch, až se zcela proměnil v letící kachnu. A plul kamsi nad Kobylisy.
Myšlenky se jí chaoticky a urputně honily hlavou, postupně odeznívaly a vracely se s mnohem větší intenzitou stále dokola. Pronikaly plíživě dál do těla a Anně se následně rozbušilo srdce. Pálivý pocit na hrudi zintenzivněl a Anna ucítíla v ústech pachuť pláče. V ten samý moment se jí zkřivila tvář a oči se zalily slzami.
Nerozuměla tomu, co se děje a hlavně proč prožívá stavy, kterými nikdy v minulosti neprocházela.
Sesunula se na lavičku, v nohách a pažích cítila slabost tří posledních probdělých nocí. Zaklonila hlavu a vlasy spustila do větru. Hrdlo se jí nebezpečně zužovalo pod náporem vzlyků, které z ní vycházely. Slzy jí stékaly i po čele a začaly padat do zmoklé trávy, kde se ztratily.
Nikdo jí nemohl pomoct. Nikdy se necítila tak sama a zároveň věděla, že by teď s nikým nevydržela koexistovat.
Zavřela oči a přesunula se někam hodně daleko. Do místa a času, kdy ještě byli spolu. Scéna plná lásky a úsměvů. Okolo plno barev. Bezstarostnost. Střih.
Nová várka lítosti se vlila do jejích hlasitých vzlyků. Chtělo se jí servat mraky z oblohy, holýma rukama jednotlivá prkna lavičky rozmlátit o nevinné okolní kmeny javorů. Nenávist k tomu, v co věřila, jí opět probudila ze snění.
Zapálila si cigaretu a hned jí odhodila. Urputně hledala iPod v kabele a stejně urputně jej do kabely hodila zpět.
Bolest cirkulovala jejím mladým tělem a postupně přeměňovala všechnu lásku, co v ní byla, v zoufalost...v prach.
Nezbylo už nic.

Odešel napořád.

Prázdnota do jejího života vpadla bez pozvání.
Po nocích, kdy se nutila ke spánku, který nepřicházel, pozorovala černé stíny nábytku v místnosti. Důvěrně znala každičkou hranu skříně, každý šuplík a jeho stín. Okenní žaluzie, které venkovní lampa promítala na boční stěnu, spočítala snad milionkrát a přesně tolikrát jí vyšel stejný počet lišt, které celou okenní žaluzii tvořily.
Rána byla zoufalá, ale pořád kratší než noc. Několik dnů nevyšla ven, nechtěla vidět život okolo sebe, čas se pro ní zastavil. Hodiny trávila tím, že tupě zírala na obraz, který si před nedávnem společně koupili. Jak patetické. Černobílé rákosí zasypané pískem a klátící se pod náporem větru se pro ní nyní stalo symbolem konce, smrti a jakousi předzvětí toho, co vidět nikdy nechtěla.
Dny se vlekly stejně jako hodiny a minuty. Sbírala síly na to začít znovu. Po kolikáte už?
Na sociálních sítích pozorovala, jak postupně mizí jejich společné fotografie, jak se z jejího života po kouscích vytrácí pár posledních let. Cíleně mizel a bral s sebou všechno. Urychlila to - profile blocked.
Přišel první den, kdy se odhodlala vyjít ven z domu. Oslepilo jí zimní slunce a hned začala drkotat zubama. Pod nohama jí praskal čerstvě napadnutý sníh a oči jí z toho mrazu začaly slzet.
Došla si jen pro kávu a mléko do obchodu za rohem a vrátila se co nejrychleji zpět.
Doma uložila mléko do lednice a kávu do police k čajům.
Nenáviděla ho. Neměla ani sílu zmlátit polštářem postel, jak to dělávala, když byla na dřeň naštvaná a měla příšernou zlost. Ta tam byla chuť se prát, ten tam byl tah na život. Nenáviděla ho za to, že odešel a vzal si s sebou kus jí, který jí teď chyběl.
Zapálila si cigaretu a místo kávy si nalila víno. Měla toho všeho dost. Všechno chtělo čas. Teoretickej blábol. Na co čas, když je ho tak málo? Chtěla zpátky svůj život, věrně známej, stejnej a přímočaře jistej... a nebo vlastně nechtěla?
Nenáviděla být sama a nenáviděla všechny tyhle myšlenky, které ji přepadaly. Možná chtěla jen blízkost, ne jeho, avšak jakoukoliv jinou.
Dno, od kterého by se odrazila, začalo být konečně nadohled.

Barevná pračka & shopoholismus

6. října 2012 v 22:35 | Lulu |  Letem každodenním světem

Začínala mi tento týden lekce tanečních. Dokázala jsem technicky zabezpečit veškerou administrativu spojenou s registrací a výběrem kurzu, avšak zapomněla jsem na to žensky nejdůležitější - oblečení.

Předpokládám, že v takovém případě člověk zajde do obchodu a něco "jednorázového" si pořídí. To mi však připadalo trochu líto, zvlášť když vím, že mám kamaradku Janču, která je podle všech mnou pozorovaných příznaků shopoholička.
Mezi tyto příznaky bych zařadila například skutečnost, že s Jančou se vídáme poměrně často, avšak NIKDY jsem ji na kávě v našem Café Emporio Nubo nespatřila ve stejném obleční, které jsem si pamatovala z minula.
O dalším příznaku se mi zmínila Janča sama, a to při našem pravidelném, nýní již těžce sporadickém, pondělním cvičení aerobicu. Rozhodla se údaje k platební kartě a přístup k internetovému bankovnictví předat kolegovi z práce a požádala ho, aby si tyto údaje pamatoval pouze on.
Posledním příznakem bylo to, že jsem Janču tedy poprosila o to, zda by mi na středeční první hodinu nepůjčila nějakou točivou sukni a ona mi sdělila s radostí v hlase, že se mám zastavit, protože určitě něco najdem.
Den před taneční lekcí jsem se u ní dle domluvy zastavila. Když mě usadila v kuchyni a nalila mi Cinzano, všimla jsem si, že nám společnost dělá její sušák, na kterém se třepotají tři fialové kusy oděvů. Pračka v koupelně prala a Janča se vyřítila z koupelny s košem na prádlo, ve kterém ležely tři blankytně modré kousky oblečení.
Nemohla jsem si nevšimnout, že na stole se kromě mého pití vyskytují ještě krvavě rudé šaty, které jsem také nikdy předtím nespatřila.
"To máš zas nový?" Nemohla jsem tomu uvěřit a skleničku Cinza jsem do sebe vyklopila na ex.
"No jo, mám, ale to si představ, že jsem tam šla pro tyhle." Z židle, která byla do té doby zašoupnutá pod stolem, Janča čapla zavěšené ramínko a k tělu si tiskla šedé pletené šaty.
Neuvěřitelné. Krásné ty šaty skutečně byly. Ale Janču jsem již několikrát za těch pár let od vysoké přesvědčovala o tom, že by se některých věcí měla zbavit, když si kupuje stále nové. O tom však nechtěla ani slyšet, protože dle jejího názoru bylo všechno šatstvo zachovalé.
Musela jsem jí dát za pravdu. Její oblečení z vysoké, tedy staré tak pět let, skutečně vypadalo jinak než to moje. Já sama jsem oblečení nosila do roztrhání těla i látky. A vlastně jej tak nosím dodnes. To, které nenosím, horní hranice nenošenosti je 1 rok, tak prodávám a dávám dál.
Po cestě k Janče pro sukni jsem například vyhodila boty, které jsem si kupovala před čtyřmi lety a které jsem asi třikrát slepovala sekundovým lepidlem. A jiné zatím nemám, naštěstí tenisková sezóna končí a nemusím si prozatím nic kupovat.
Dolila jsem si další rundu a pozorovala, jak Janča s láskou rozvěšuje tři modroučké kusy oděvů.
Otázku, kolik asi spotřebuje pračka vody na jedno takové pidi vyprání, jsem v sobě potlačila, protože se mi nechtělo přemýšlet. řekla jsem si, že se doma mrknu na vlastní pračku.
"Prosím tě, Jani, můžu se zeptat, jakou pračku tam máš teď?" Přemýšlela jsem nad tím, že doma peru jen bílou, barevnou a černou várku.
"Teď je tam ještě černá."
"A to tam máš také tři kusy?" Nevěřícně jsem zírala na poloprazdný sušák.
"No jo, tady se voda rozpočítává na lidi, tak mi to je jedno."
Šibalsky se na mě podívala a do koše na prádlo nachystala několik červených kusů oblečení včetně nových šátů - úlovku z dneška.
"Tak a jdem na ty sukně, ne?"
Možná proto jsme spolu vlastně mohly na kolejích bydlet. Protože jsme se doplňovaly. Ani jedna z nás nemá k oblékání zdravý a vyrovnaný vztah. Janče zřejmě musí můj způsob oblékání, který je založen na slepování a zašívání, připadat také divný.
Ale snažím se jít trochu do sebe. Možné také ještě víc poté, co jsem se v práci protáhla takovým způsobem, že mi vedle sedící kolega musel říci, že mám v halence díru. A ta panečku byla jako vrata! Člověk prostě nepodchytí všechno.

Měli bychom se možná trochu zamyslet. Současná ekonomika naši spotřebu stimuluje. Hledání osobního štěstí v konzumaci hmotných statků se stalo nejjednodušší formou uspokojení. Tento stav je však dočasný. Čím vyspělejší společnost je (resp. čím vyšší je koupěschopnost obyvatel), tím povrchnější vztah si konzument ke statku vytváří a tím rychlejí se pocit uspokojení vytrácí. Konzument věc pálí, odkládá do sklepa, vyhazuje.
Nezašíváme, nespravujeme a neopravujeme. Zásadně nahrazujeme. A zároveň hledáme, co z těch všech věcí nás udělá v našich životech šťastnými. Fenomén střední třídy a postkomunistických zemí.

Odcházela jsem s černou cípatou sukní. Snad se bude hodně točit.