Chiméra

29. května 2017 v 23:03 | La |  Letem každodenním světem
Přivírám oči, když Slunce je pálí
Lovím bílé mraky, co plují v dáli.

Na obloze, která je pro mě tak vzdálená
Stejně tak jako ty, když halíš mi ramena.

Sedíme u krbu, smýšlíme tiše
Každý sám prochází svý tajný skrýše
Jeskyně, komůrky, do kterých nikdo nevidí,
Pravidly, jak co má být, nikdo se neřídí.

O tvoje tělo opřu se hlavou,
To všechno ostatní....svět, lidi
...může jít stranou.
 

Skrýše

13. března 2017 v 21:36 | Lu |  Letem každodenním světem
Po Tvém tajném ostrově...pst...
projdu se tiše
Prozkoumám pomalu
všechny Tvý skrýše
Ty které hledal jsem
A také našel
Skrýše, co zapadly dávno už prachem

A dnes?

Má slova tě nebolí
A srdce dávno výkřikem nezmrazí
Neboj se, ty stopy ke skrýším
Pečlivě zaházím

Zmapuju ostrov Tvůj znovu a zas
Kolik z toho však zůstane ve mně
v tobě
v nás?

Norway 2004

Ms Butterfly

13. března 2017 v 21:25 | Lu |  Letem každodenním světem
Jednou se potkáme
a pak můžem jít
do Ráje, do Pekla
kam budeš chtít!

Rozmotám klubíčko
svých přání a snů
o tom, jak pronikáš
do mých všedních dnů

Jak nožem rozkrojím
Tvé srdce na kusy
Potom tnu sekyrou
přesně... jak do husy

V podbříšku motýlka
nadělám dírky
Přidám si tělíčko
do své vzácné sbírky

 


Mrtvá nevěsta

21. září 2016 v 22:26 | Lu |  Letem každodenním světem

Mrtvá nevěsta
A nastal přesně ten čas, kdy se do vdavek začaly uvědoměle pouštět ročníky mladší, než jsem byla já. S takovým vdáváním nebo ženěním byla obvykle spojená nějaká ta rozlučka se svobodou, kde člověk popije s lidmi, které má rád. Občas se ten den přihodí i nějaké to rádoby dobrodrůžo třeba v podobě striptýzu, někdy se jedná jen o wellness víkend, kdy se s kamarádkami budoucí nevěsta naloží do vířivky a prostě se jen tlachá a tlachá.
Ve svém kmetském věku a při mé nátuře bych počet svateb, které jsem organizovala nebo na kterých jsem byla jako host, případně kde jsem hrála na klavír, nedal ani spočítat na jedné ruce.
Nepřipadalo mi tak ani divný, když mě Ivona, kolegyně z práce, oslovila s tím, abych jí zhodnotila program na svatbu a pomohla doplánovat rozlučku se svobodou. Nadšeně jsem přikývla a následovalo několik večerů, kdy jsme ladily svatební harmonogram a nosily si domů úkoly s tím, kdo co prověří a zařídí. Ivona byla Evin svědek. Eva byla nevěsta a má kolegyně z práce, se kterou mě pojil tak maximálně počet pih na obličeji. Jinak jsme byly vcelku dost jiné. Jo a ještě nás vlastně spojovalo to, že jsme byly obě asi půl roku novými manažerkami na stejném oddělení. Někdo to žral, někdo to zas až tak nežral.
Zbývaly tři dny do rozlučky se svobodou a my s Ivonou v Kolkovně ladily program. Hospoda byla poloprázdná, kafe jsem měla dávno studené. Čekal mě večerní badminton a rozhodně jsem vlastně chtěla být s něčím tak spontánním a pohodovým jako byla rozlučka se svobodou rychle hotová.
"Však o co jde?" Tvrdila jsem pořád dokola Ivoně. "Dáš dokupy super lidi a frčí to přece úplně samo!"
Plán rozlučky byl jasný - večeře při plavbě na lodi po Vltavě, pak přesun do klubu Infinity. Do toho pár her jako závody pindíků a hádání kalhotek, nějakej ten striptýz, pár lahví šampáňa, nějaký týmový dress code a je ráno. Plán jak víno, byla jsem na nás ten večer hrdá. A mohla jsem se jít vztekat na badminton.
Přišel den D a já jsem pro jistotu jela tramvají přes Vltavu, abych zkontrolovala, jestli není zamrzlá řeka a dnes tak skutečně vyplujeme. Ano, byly tři stupně Celsia a řeka skutečně zamrzla naposledy v roce 2002. Všichni statistici, logici a zejména Ivona, která mi řekla, že zamrzlá Vltava je kravina jak vrata, mi můžou políbit. Prostě jsem si to překontrolovala osobně. Je totiž důležité být vždy připraven a na všechno.
Pohled ze Štefánikova mostu byl jako vždycky dechberoucí. Hejna racků se proháněla nad hladinou a byla tak svobodná. Při pohledu na Pražský hrad, který se tyčil nad řekou, jsem chtěla zastavit tramvaj i čas.
Za chvíli mě čekala pracovní porada a já místo toho dýchala na okénko tramvaje a říkala si, proč je zastávka až na Dlouhé třídě a ne tady. Lidská pohodlnost, která měla na svědomí určitě i tuhle zastávku na Dlouhé třídě, nás stejně jednou dovede k naprosté duševní chudobě.
Z tramvaje jsem přestoupila na metro a svou poradu jsem stihla tak tak. Od odpoledních hodin jsem si pak v práci prozpěvovala refrén písně Leaving on a Jet Plane od Chantel Kreviazuk a bez mučení přiznávám, že mě nijak netankovala okolní hysterie nad "jako obvykle špatnými" čísly rozpočtu v SAPu. Celý den v práci tak utekl jako voda a nastal čas odejít.
Z Dvořákova nábřeží a od mola číslo 13 s námi měla ve 20.00 vyplout loď Klára. Všechny ženy dostaly za úkol přijít v pruhovaném topu. Před osmou hodinou se tak ze všech koutů města začaly scházet ženy více i méně blízké nevěstě Evě. Ženy, které se poznaly pouze podle svých topů. Znala jsem Ivonu a Evu. A jako doprovod jsem měla kolegyni z práce Adélku, čímž mě prozřetelný a všemohoucí Bůh ochránil před naprostým kolabsem mého organismu hned v prvních nekonečných hodinách tohoto rozlučkového zápasu.
V této fázi příběhu předesílám, že jsem nevděčná, občas krutá, zlá, velmi sobecká, někdy vychytralá a jindy přechytralá, ale mám soudnost. I když po této rozlučce se svobodou mám pocit, že už možná ani tu ne. Takže vše, co se bude odehrávat dále v tomto textu je psáno v duchu mé vlastní spravedlnosti, vkusu a mé vlastní soudnosti, názoru a pravidel. A nepotřebuju k tomu pozřít Šalamounovo hovno, ani studovat Kámen mudrců. Nemusím ujít světa kraj, ani své jméno šperkovat vysokoškolskými tituly. Nemusí mi být sto a ani nemusím mít IQ 160.
A ano, po tom, co jsem na této rozlučce zažila, nezastírám, že tenhle svět asi vážně nebude nic pro mě.
Na molo číslo 13 jsem dorazila jako třetí. První dvě příchozí ženy se zřejmě znaly a patřily k naší posádce. Usoudila jsem tak z toho, že za 1/ měly pruhované topy a za 2/ hovořily spolu. S úsměvem od ucha k uchu jsem se s nimi představila a zhruba v ten samý moment se obě vrátily k družnému drbání ve dvou a náš hovor byl tak pro ten večer z mé strany ukončen. Blbky.
Volala jsem Ivoně, kde vězí a v tom se přiklouzala namrzlou cestou i moje sparing partnerka Adéla. Oddychla jsem si.
K naší sestavě se postupně připojily další pruhované ženy. Jednou z nich byla asi dvoumetrová Evina sestra se sympatickým výrazem, kterému si pro sebe přezdívám výraz zdravotní sestry paliativního oddělení. Pro vaši představu, osoba s tímto výrazem je charakteristická tím, že se stále velmi smířlivě usmívá a její rty jsou semknuté jako dva přitahující se magnety. Tento výraz působí na okolí poměrně chlácholivě, ale trochu z něj jde mráz po zádech.
Další z došlých žen byla Evina kosmetička, která měla kromě příšerných vlasů, které evidentně utrpěly zásah elektrickým proudem, piercing mezi nosem a horním rtem. Mě neošálila a její piercing rozhodně neodvrátil mou pozornost od jejích sto dvaceti kil živé váhy. Určitě to byla ta děva, která Evě žehlí podpaží, respektive tukové polštářky v podpaží, které nemají být vidět ve svatebních šatech. Kovářova kobyla to byla tahle Evičky kosmetička.
Pořád jsem se však nemohla dopočítat. Chyběla Eva, Ivona a ještě jedna žena. V ten samý moment, kdy jsem prováděla matematickou analýzu, mou pozornost upoutal štěkací vůz.
Ale jen na vteřinu, protože v téže chvíli se po zledovatělých a zasněžených kostkách ladně přivalila hlavní aktérka večera. Nevěsta Eva.
Měla jsem obrovské dilema a rozhodovala se mezi tím, zda se mám jít převléct nebo začít kouřit už teď. Myslím, že byly pořád tak tři stupně. Eva přidusala v květovaných lodičkách s podpatkem velikosti a šíře verzatilky. Podle mě před ní musel jet sněhový pluh, nebo musela mít Rumburakův plášť anebo vyrazila z práce už po obědě, aby sem v něčem takovém vůbec došla.
Můj zrak postupoval výš a minul obnažená sýrová lýtka, až narazil na lem sukně. Byla to ta samá sukně, kterou už měla Eva na vánočním večírku. Celkem se mi tahle sukně líbila. Byl to takový úchvatný baleťácký kousek s motivy cibuláku.
Můj zrak se nyní upíral na nevěstinu hlavu, ze které rádoby systematicky visely vlasy asi o metr delší a o dva odstíny tmavší než jsem si pamatovala z naší dnešní ranní porady. Na vlasech Evě svítily modré třpytky a obličej budoucí nevěsty působil velmi bledě, čemuž významně napomohlo i výrazné večerní líčení. Tim Burton: Mrtvá nevěsta blesklo mi hlavou ve stejný moment, kdy se na řece splašilo hejno racků. Byla to přesná kopie. Jen chyběla jakási roztomilost.
Eva ohlásila, že svědkyně je na cestě a poslední žena naší posádky sedí v autě. Ano, ve štěkacím autě. Jednalo se o Evinu kamarádku, která seděla ve štěkacím voze s přítelem a v kufru měla v kleci zavřené psy. Psi byli rodiče Eviného značkového závodního a vysoce šampionátního psa Berta, o kterém jistě ještě v průběhu večera uslyším.
Všechny přítomné ženy se jaly cukrblíkovat se štěkacím kufrem a nevěstě záhy málem ukousla psí matka ruku (taková rodina to je). Mě pro změnu upoutal nezvyklý pohyb na nábřeží. Dlouhý černý kabát Keanu Reevese z filmu Matrix se šinul prázdným nábřežím s obrovskou igelitkou v ruce. Svědek Ivona byl zde. Mohli jsme vyplout.
Loď Klára byla nevelká. Pokud bych odečetla tři turisty, tak jsme měli tuhle tak čtyřicetimístnou bárku pro sebe.
Dvouhodinová plavba vedla k Vyšehradu a zpět a v průběhu plavby jsme mohly okusit zázraky rautového pohoštění, případně popíjet šampaňské a kombinovat to s kávou za 50 Kč, která chutnala jak trus. Respektive, takhle si představuju, že musí chutnat trus. Od nějakýho velkýho ptáka. Byla to regulérně nejhorší káva mého života.
Plavba byla opravdu velmi romantická. Ošerpovaly jsme nevěstu, vyslechly si hned několik proslovů nevěsty i svědka a konečně byl prostor se vytratit na horní palubu.
Bylo chladno, nad hlavami se nám tyčil Vyšehrad a Vyšehradský železniční most vytvářel svými pilíři ze siluety Pražského hradu úchvatnou mozaiku. Okolo se vznášela hejna probuzených racků, kteří pospávali na hladině Vltavy.
Když jsme dopluli zpět do přístavu, čekal nás přesun do klubu Infinity. Nevěsta a svědkyně vyrazily štěkacím vozem, my ostatní jsme nasedly na tramvaj číslo pět, která nás dovezla až do stanice Flora, kde se klub nacházel.
Klub Infinity jsem za celou dobu třinácti let, co žiju v Praze, nenavštívila. Byla jsem tam jednou na večeři v restauraci, která je součástí klubu, ale jinak ne. Klub je designově celkem zdařile kýčovitý. Musím přiznat, že mě zarazilo, že to při příchodu do klubu ještě vnímám. Bylo 11 hodin v noci a já jsem byla naprosto střízlivá.
Sesedly jsme se u rezervovaného stolu a následoval další proslov nevěsty. Naši sestavu obohatil řidič štěkacího vozu.
Zhruba po deseti minutách našeho sezení se k nám přiřítila vyžilá tučnější peroxidová blondýna s umělými řasami s kamínkem. Tipovala jsem, že se jedná o zdejší šatnářku nebo o vysloužilou prostitutku, ale byla to jen Evina teta. Jooo, ta teta, o které mi Ivona vyprávěla, že je úplně skvělá!
Myslím, že až ten večer po příchodu tety jsem konečně pochopila efekt Motýlího křídla - Evina teta zamrkala umělými řasami a rázem z ní spadla kožená bunda, načež mně obratem spadla brada. Z pod kožené bundy se vyvalilo za 1/ pruhované mini (!) tričko, dále za 2/ prsa velikosti dvou medicimbálů, jejichž tvar se prudce zvedal již v oblasti klíční kosti a svůj klenutý oblouk zakončoval nad jejím třetím prsem, kterému se říká zdrobněle pupíček.
Když píšu mini tričko, tak skutečně mini tričko myslím. Vždycky se mi líbila taková ta drobná ryska mezi ženskými ňadry, která končila v decentním ženském výstřihu. Nikdy jsem takovou rysku neměla, naopak mezi svými ňadry a vlastně i přes ně jsem se mohla dívat na to, zda mám zavázané tkaničky u bot. Bylo to vlastně docela praktické, nejen při běhu. To Evina teta určitě tkaničky přes kozy kontrolovat nemohla. Evina teta měla mezi prsy rysku, jakou já mám mezi půlkami své zadnice!
Kopla jsem do sebe šampaňské, aby nebylo vidět, že mám otevřenou pusu jen tak naprázdno. Oči jsem si sundala z vrchu hlavy a Adéle jsem jasně signalizovala, že jestli jednou přijdu do práce s takovýmhle výstřihem a v tomhle věku, tak ať mě pošle domů nebo přímo na psychiatrii.
Když jsme byli takhle pěkně kompletní, tak byl čas na soutěž o kalhotky. Pointa soutěže je taková, že každá z přítomných slečen musí věnovat nevěstě kalhotky, které vyjadřují její povahu a náturu. Nevěsta následně hádá, od které z kamarádek by pak darované kalhotky mohly být.
Na vybalovaných kalhotkách a neúspěšném hádání nevěsty se krásně odhalilo, jak se všichni dobře známe. Vůbec. Poznala jsem Ivoniny Klimatex trencle, i své růžovky s piškvorkama. Nejméně vkusný kus jsem zcela správně přiřkla Evinině tetě. Odhalila jsem i Adélku a její černo šedý kousek, který měl jako jediný správnou velikost pozadí nevěsty, tj. 42, což je asi kilometrovej kus látky.
Nejvíce překvapila sestra z paliativního oddělení, která Evě dala kalhotky, které připomínaly motýlí křídla a měly vlastně díru tam, kde už při oblečení v podstatě minimálně jedna díra byla. Zajímavé. Začala mi z tohoto úboru být taková zima, že jsem se navlékla do svetru a vaječníky s ledvinami jsem si obalila šálou.
Blbky, které byly na začátku tohoto příběhu na molu jako první a se kterými jsem se na základě prvního setkání nebavila, daly Evě obě dvě červené kalhotky. Tím potvrdily svůj věk okolo čtyřiceti let, průměrný nebo žádný ale vyhovující sexuální život, doma nějaké děti a svatbu, kterou měly tak před patnácti lety. Jejich hodnocení jsem pro ten večer finálně uzavřela.
Blížila se dvanáctá a z diskusí a kouření cigaret s Adélou nás vytrhl až striptér jménem Tito. Respektive řev, který se linul z rohu místnosti, v jejímž centru seděla na barové židličce naše Eva netrpělivě čekající na svou kořist.
Tito měl celkem slušivou uniformu Air Force. Výraz duté bambusové tyče, který se mu zračil ve tváři, byl odrazem jeho vnitřní skryté krásy. Tito měl výhodu, že jeho profesionální výraz a zkušenosti nezanechávaly žádný prostor pro výraz strachu z naší tantrické Evy.
Já bych utekla. Eviny oči se totiž zúžily tak, že vypadaly jako klíčové škvírky, lehce natočila hlavu doprava a odkopla své květované lodičky. Tito se začal bezvýrazně a rádoby chtivě plazit po Evině hladovém těle. Oblečení už mu moc nezbývalo. Když jsem zahlédla Eviny nohy za Titovým krkem a její gelové nehty zaseknuté v jeho pekáči buchet na břiše, udělalo se mi fyzicky špatně. Z Tita byl rázem Titík a bylo mi ho fakticky líto.
Rozhlédla jsem se okolo, zda mu taky někdo drží pěsti, aby to dal, a na dálku viděla funící Ivonu v první řadě. Smečka byla dvoučlenná. I kdyby přežil, nepřežije.
Opustila jsem to čtyřminutové safari za dva a půl tisíce a odešla jsem zkroušeně na bar s dalším drinkem Cuba Libre. Přemýšlela o tom, jak skvělý to tehdy bylo na dovolené na Kubě. Do dvou minut se na mě přilepila Evina teta a zeptala se mě, jestli vím, že tady je půlka štábu televize Nova.
Odstoupila jsem o dva metry, abych se odlepila od tetiných ňader a slušně jí oznámila, že to opravdu nevím a jestli má nějakej plán na to, jak mít své tělocvikářské video na www.tn.cz. Myslím, že jsem to asi řekla velmi nesrozumitelně, protože teta se odklopýtala na parket, kde už Ivona s Evou tančily nějakou rádoby námořnickou sestavu.
Existovalo pramálo způsobů, jak tenhle večer přežít. Když jsem se rozhlídla po baru, tak jsem měla jen několik možností se zabavit. Ve směsi tygrovaných šatů, které visely na třicetikilových ramínkách, peněženek Luis Vuitton a metrosexuálních mužů můj pohled upoutaly pouze láhve za barem. Ale když jsem se neopila doteď, už to nestihnu.
Přála jsem si, aby se mi na hned teď přestal na zadek lepit ten hypermobilní tanečník a aby mě pohledem nehypnotizoval ten morbidně obézní chlapec, který seděl naproti mě a shodou okolností měl také pruhované triko. Navíc to byl chlapec asi jen proto, že byl obézní a měl plný a růžolící výraz. Kdyby zhubnul, tak mu bude asi také okolo třiceti.
Přála jsem si zmizet, ale místo toho jsem se přišourala k našemu stolu, kde se již v plném proudu natahovali klíčkem chodicí pindíci. Tým, který prohrál, odpovídal otázku na tělo.
Je pravdou, že se nemodlím, do kostela nechodím a provozuji předmanželský sex, ale Pane Bože!!!? Proč musí Evina teta plnit úkol: Předveďte vaši oblíbenou polohu při sexu pantomimou? Zač mě trestá???
Stejně jako se nedá popsat vorvaň na zádech s roztaženýma ploutvema, tak se nedá popsat Evina teta válející se v klubu Infinity na židli, přiškrcena svými medicimbály s nohama prudce vymrštěnýma do vzduchu ve tvaru V přidušeně vykřikující, že je flexibilní.
A to byl můj strop. Čas zemřít nebo čas odejít. Asi v minutě jsem stepovala před klubem a čekala na taxi. Domů jsem napsala asi osm nejromantičtějších zpráv svého života a taxík byl tu.
Pan taxikář mě unášel mrazivou nocí do Dejvic a chraplavým hlasem vypitého šedesátníka mi vyprávěl o divadlech v Praze a v Brně, o jeho životě se ženou ve Vancouveru. A já jsem si přála, aby mě odvezl co nejdál. Byl to můj zachránce. Anděl, který mi na konci cesty sešil účtenku sešívačkou a mně to připadalo v ty tři ráno jako to nejhezčí, co pro mě mohl kdo udělat.
Nikdy se mi nestalo, že si ve tři hodiny ráno čistím zuby a vidím zcela ostře nápis Elmex na zubní pastě. Dnes ano. V noci jsem se budila nočními můrami o tom, že jsem na Evině rozlučce a čekám, až mě někdo vysvobodí. Čekám SMS zprávu nebo hovor od kohokoliv, kdo mou situaci pochopí, kdo tomu rozumí a odvleče mě pryč. Deus ex machina. Čekání je nekonečné a marné. Budím se několikrát za noc a vstávám druhý den v sedm hodin, abych z vlasů smyla kouř a z těla to duševní znásilnění, které se mi předchozí noci událo.

Timing

12. prosince 2015 v 23:10 | Lulu |  Letem každodenním světem

Cítila jsem se najednou svobodná. Byl to pocit, který mi znovu umožnil dýchat z plných plic. Začala jsem znovu po svém existovat a přimotala jsem se zcela přirozeně zpět na cestu, kterou jsem v životě vlastně původně šla. Jen jsem si tak nějak odskočila sbírat kytky na zarostlý strmý svah. Stejně jako když jsem byla malá a přesně takovým způsobem, kdy jsem spontánně vlítla vždycky tam, kam se mi zrovna chtělo.

Když jsem se na sebe dívala do zrcadla, byla jsem to pořád já.
Dny plynuly jeden za druhým a ja jsem se opět dokázala soustředit na momenty života, které pro mě kdysi dávno byly důležité. Mé srdce mi najednou připadalo větší a čistší. Dokonce do té míry, že když se k němu připojilo pár zimních slunečních paprsků, měla jsem pocit, že mi radostí roztrhá hrudník na cucky.
Ševelila jsem nesmysly všem okolo, protože jsem toho najednou cítila tolik, že to muselo ven. Den ode dne mi bylo lehčeji. Den ode dne jsem si připadala klidnější a vyrovnanější. Opět jsem nechala čas plynout a konat. Vše nutné jsem dávno nechala odejít nebo se tiše rozplynulo.

Nejdůležitější v životě je totiž timing. To mi už kdysi říkal můj trenér basketbalu. A protože jsem moc nechápala, co tím myslí, nikdy jsem v basketu nemohla být dobrá. A taky jsem nebyla. A když jsem po letech, kdy už jsem basket dávno nehrála, konečně pochopila, co to ten timing jakože je, tak jsem začala pamatovat na to, že moje načasování, neboli tenhlecten timing, je naprosto mimo zdejší čas a prostor.
Byly situace v životě, kdy jsem vše chtěla hned a nepřipadal mi lepší žádný jiný moment než ten, kdy jsem mlátila hlavou o zeď a dupala do podlahy, protože věci, lidé a situace prostě nepřicházeli tak, jak se psalo v knihách a podle toho, jak tomu velela lidská logika. Všechna přání a všechny moje sny potřebovaly svůj čas a taky jej měly. A přišly zřejmě v ta nejnemožnější období, kdy už mou hlavu zaměstnával jiný sen, jiná láska a jiná rozčarování. No, ale dejme tomu, že alespoň dorazily, i když s křížkem po funuse.

Zároveň potvrzuji, že na odcházení a loučení jsem byla také tragéd. Neměla jsem ráda tyhle emotivní momenty a nikdy jsem je nezvládala jinak než přiblblým humorem, případně úprkem před situací samotnou. Budu li upřímná, vždycky jsem se svou rezervovaností takovým momentům vyhýbala, tudíž když pak v praxi nastaly, nikdy jsem je nepovažovala za TA loučení a TA odcházení. Nikdy mi v životě totiž nepřipadalo nic definitivního. Konečnou pro mě byla jenom smrt.
Přiznávám, že mé vedení nikdy nebylo nejkradší a nikdy jsem v ten pravý čas nepochopila, že je ten správný čas odejít. Poslední dobou, pár let nazpět se to však zlepšilo. Nezapomínám odejít, neodcházím už ani jako druhá a vím, kdy odejít mám. Po třetině života je to celkem dobrej pokrok.

Úplně nejtěžší pro mě však vždycky bylo některým věcem, situacím, slovům a lidem vůbec nepodléhat. Tam, kde zafungovala intuice, to bylo jednoduché zachovat chladnou mysl. Tam, kde ne, se většinou člověk spálil. A chyboval.
A zde přiznávám, že stále chybuju, stále šlapu vedle, ale vím o tom. A stejně tak jako nesnáším, když se opakují lidé okolo mě, tak nesnášim, když se opakuju v dělání chyb já sama.

Ale to je stejně fuk. Až totiž zestárnu a většinu svého života zapomenu, tak se už budu opakovat pořád. Budu opakovat těch několik příběhů, na které si vzpomenu, pořád dokola. A celá moje rodina mě bude poslouchat. A budou se u toho tvářit tak, jako kdyby ten příběh slyšeli poprvé.
Už teď vím, že budu určitě vyprávět třeba příběh o tom, jak byl jednou jeden naivní bojovník, který věřil, že lze žít a bojovat fér. A že díky těmhle naivním bojovníkům se lidé okolo stávali lepšími, než ve skutečnosti byli.
A v takových chvílích se tehdy život opravdu lepším jevil. I když jen na malý, letmý okamih.


Stín kapradiny

22. listopadu 2015 v 12:06
Co mrtvé jest v temnotách tiše se plouží
V stínu kapradiny smutek se souží

Po lesích v borůvčí narezlém hledá kus léta
Kus kdysi živého - kus sebe - kus světa

Cesta je klikatá, mnohdy i vratká
Nikdo mu neřekl
Nešeptal..
Nekřičel!!!
..Že právě tím je tak zlobídná, tím je tak sladká

II. I hate Gabo

10. srpna 2015 v 20:35 | Lulu |  Příběh červeného kola
Nastal den D a společně s mou novou paničkou a přilbou Helenou jsme vyrazili na dlouho očekávaný výlet. Nejdříve jsme jeli metrem. Přiznám se bez mučení, že metro nemám rád. Člověk tam potká spoustu lidí, ale co tam teprve může potkat kolo jako já? Všude samí naleštění metrosexuální trekkáči, nebo vystylovaní Giantíci, případně elektroobézáci. Hrůza děs. Jeli jsme metrem celkem dlouho, takže jsem značnou část této doby mohl tvořit statistiku metra C a dělat si z vybraných kol srandu.
Legrace mě ale přešla, jakmile jsem se dozvěděl, že mým kámošem na dovolené v Bulharsku bude modrobílý Giant. Když jsem zaslechl, že mu jeho panička přezdívá Gabo, tak jsem se málem počůral z cyklolahve. To snad není možný! Asi jsem si to přivolal. Jediný, o co jsem se teda fakt bál, bylo, abych se o něj nezašpinil. Nevím, kde Gabo jezdil, ale pláště měl špinavý jak jetel. A pumpovanej byl naposledy tak před několika měsíci. Gabova panička se jmenovala Miška. Vypadala celkem jetě, ale alespoň byla čistá.
Když se paničky bavily, tak jsem pochytil, že Miška prišla hoci ako rano o patej vlakem, lebo čo. Takto podobně hovoril i Gabo. No, to mňa poděržaj. Bratia.
Když nás konečně naložili v Praze, Brně a Bratislavě na vlek, tak jsme vyrazili směr Sofie. Cesta byla dlouhá a přiznám se, že v přívěsu v tom davu jsem zahlédl snad jen jednoho celkem ucházejícího Kubánce.
Bylo dost nereálné, že spolu poklábosíme, natož vyjedeme, protože nás tam bylo okolo čtyřiceti. Navíc do mě celou cestu něco hustil Gabo.
Když jsme konečně dorazili na místo, byl nádherný den. Kolem vrcholků Vitoši se sice honily šedobílé obláčky, ale bylo teplo. Před výjezdem jsem se překvapivě dal do řeči s Kubáncem z přívěsu, protože ho jeho páníček přivezl, aby mě pochválil pro změnu zase mojí paničce. Na červenání mám blbou barvu. Jsem červenej. Takže se červenala alespoň moje panička. Hezké to bylo, možná skutečně budu jezdit s rodinou! Měl jsem radost a moje panička také. Gabo se slunil opřený o kameny a dělal, že to neslyšel. Říkám, že je to trapák.
Panička mi svědomitě nastříkala řetěz a vyrazili jsme. Byl to celkem nepříjemný sjezd po kostkách. Ani já, ani moje jezdkyně jsme nebyli těch několik kilomentrů z takového terénu odvaření. Moc mě nepřekvapilo, když jsme to zhruba v půlce kopce strhli mimo cestu pod sjezdovku. Chvíli jsme se brodili trávou, pak lesem, až jsme dorazili přímo pod lanovku, kde kolem nás skákali bikeři. V ten okamžik se mi udělalo velice nevolno a mé paničce také. Celoodpružený Gabo, který normálně z takových terénu přiblble výskal, ztichl, a jeho panička Miška se rovněž zasekla a přestala na mou paničku řvát, že to má pustit.
V ten moment jsem paničce strachy poškrábal lýtko svou pravou šlapkou. Ani necekla a jeli jsme zpět na hlavní cestu.
Ze zadu jsem viděl, že jí noha celkem krvácí, ale říct jsem nic nemohl. A pak už to bylo suchý. No, to jsem zvědav, co řekne po návratu mému pánovi...
Cesta ten den byla dlouhá. Loukami, loužemi, řekami i asfaltem jsme se před setměním dovlekli do městečka Samokov. Gabo se mnou nemluvil a Miška nemluvila s mou paničkou.
Ani jeden jsme to neřešili, protože jsme na to neměli sílu. Panička koupila víno a já se těšil do hotelu na to, že pokecám s Kubáncem.
Byl to náročný první den, ale jsem v pořádku a panička také.

Lucie

9. srpna 2015 v 22:22 | Lulu |  Letem každodenním světem
Chvěl se zimou, i když den byl teplý a vítr čechrající stromům hřívy listů s sebou vláčel vůni léta. Právě od něj asi očekával nějaké změny, zážitky, ale zatím se ptal pouze sám sebe, jak mohl být tak naivní a žít v tomto domnění. Snad právě stereotyp jeho života zapálil stále ještě doutnající oheň pod kotlem plným jeho fantazie.
Nevěděl, co hledá a chce najít, ale stále si připadal nevytížen. Byl to smysl života, který mu neustále unikal. Někdy mu připadalo, že pro dostatek času až moc přemýšlí. Měl by s tím přestat dřív, než se z toho zblázní. Ale proč? Vždy, když seděl na ohradě, zíral na chatrný kravín, žmoulal v ruce trsy lesní trávy a snil, bylo mu fajn. I přes samotu, která se ho sem tam letmo dotkla, aby mu připomněla, že je čas k návratu, i přes neutichající bučení hladových krav.
Byl schopen celé hodiny sedět na tomto obyčejném, ale pro něj čarovném místě, s knihou hororové literatury a pytlíkem jeho oblíbených sušenek.
Věděl, že to, co dělá je jen jeden z jeho ubohých pokusů, jak uniknout světu, ve kterém každého zklamal a byl každým zklamán. Nemělo smysl dál zůstávat. Pro tohle byl také tak sám. Nemohl za to, že problémy, zprávy, lidé a spousta jiných věcí, ho absolutně neinteresují. Jediné, o co se v podstatě zajímal, byla prosperita firmy Opavia, jejíž sušenky tak šíleně miloval.
Pokud jste z něj chtěli vytlouci jeho oblíbené dívčí jméno, pak bylo jediné - Lucie. Tak se jmenovaly sušenky s kapkou marmelády uprostřed.
Představoval si v tomtéž duchu éterickou bytost, která někde existuje - ženu - kterou jednou potká. Její srdce bude malé a křehké jako kapka marmelády. Bude umístěno uprostřed jejího drobného těla. A bude tou nejzranitelnější částí jejího jsoucna, protože bude jenom jedno na světě a bude tudíž nenahraditelné. Lucie bude křehká jako jarní sníh a chladná jako arktický led, aby uchránila ten marmeládový středobod před vším a všemi včetně jeho.
Po letech, když po sobě četl své zápisky, zašel do obchodu s potravinami. Tam zjistil, že sušenky Lucie se již dávno nevyrábí.

Loučení

9. srpna 2015 v 21:49 | Lulu |  Letem každodenním světem
Vždyť přeci jen šílenci dnes šťastní bývají?!
Nebo to už snad, lásko, tak není?
Něco se zkazilo, něco se mění?
Proč vím až teď, jak je to s námi?
Přeci jen šílenci dnes štastni bývají...
Přeci jen tací jako my dva?

I. Můj nový domov

12. června 2015 v 20:27 | Lu |  Příběh červeného kola
Mám nový domov. Mám také novou paničku. Je celkem hodná, protože mě opřela o sušák v obýváku vedle nějaké kupy oblečení. Vypadá to tedy, že někam hodláme jet.
Je to celkem výhoda být opřený o sušák v obýváku, protože můžu večer se svou novou paničkou koukat na zprávy, a když, někdy už dokonce v průběhu sportovních událostí, usne, tak i na ni. Dívám se na ni nenápadně přes mé levé řidítko. Na to, jak v minutě spí a oddechuje jako nějaký necyklista a taky funí. Skoro jako můj bývalý pán, když mi pumpoval duše.
Nemám tu zatím moc kamarádů, protože obývák ještě není úplně zařízený a není tu moc věcí, které by přes noc ožívaly. Zároveň jsem v obýváku nikdy nestál, takže zdejší sociální skupina je pro mě trochu netypická.
Přes noc tu tak ožíváme jen v několika kouscích. Do téhle naší skupinky patří sušák, dvojčata fíkusy, telka, cyklistická helma, sedačka, knihovna, lampa a stolek.
Tuším, že mě nesnáší sušák, protože jsem prý moc těžký. Každou noc a hlavně k ránu mi opakuje, jaká tu beze mě byla pohoda a že se těší až odsud vypadnu.
Docela se ale kamarádíme s cyklistickou helmou. Jmenuje se Helena. Tuším, že s mou novou paničkou žije již několik let. A jak sama hrdě dodává, prý spolu procestovaly většinu evropských zemí. Helena se mi zdá trochu namyšlená. Na to, jak vypadá a kolik je jí let, tak mi připadá, že příliš machruje. Je taky hrozně nostalgická. To kdybych já takhle myslel na svého bývalého pána a na to, co jsme všechno zažili, tak se mi rozbuší kotoučové brzdy. Byl to krásnej divokej život...ale nejsem do šrotu, abych tady vzpomínal. Helena svou důležitost a nenahraditelnost jednoduše přeceňuje. Jak mi řekla pláštěnka, tak loni jí prý panička nevzala nikam. Ale pláštěnka s paničkou přitom loni byla na Islandu. Taky bych chtěl na Island. Ale to asi nedopadne. Když tu totiž večer štěbetá nachystané oblečení o tom,kam se pojede, tak to vypadá na něco exotičtějšího. Uvidíme, nechám se překvapit.

Moje nová panička také občas v obýváku pracuje na počítači. Když se dívá na obrazovku, tak se vždycky hrozně mračí, a u kořene nosu se jí objeví taková děsně ustaraná vráska. Ale to netrvá dlouho. I když vlastně nevím. Dělám, že se na ní nedívám, protože v těchto chvílích bývá hodně ostražitá, a i když tu jsme jen sami dva, tak mluví. Já se vždycky bojím, že mluví na mě. Protože na koho jiného?
Časem jsem rozpoznal, že mluví s někým na té obrazovce. Ale asi tam ta osoba zas až tak úplně není, protože panička se vždycky po chvíli zuřivého psaní podívá do stropu a prohlásí něco v tom smyslu, že se asi zblázní.
Jen asi dvakrát jsem přemýšlel, kudy z obýváku ujet. Bylo to tehdy, když si pouštěla nějaké karaoke písně a pokoušela se je zpívat. Dost mě to zaskočilo, protože můj bývalý pán nikdy nezpíval a ani se o to nepokoušel. Už jsem si ale zvykl.
Mám ji celkem rád. Sice je o něco těžší než mů bývalý pán. Ale přehazovat umí. Alespoň myslím, protože zatím jsme spolu jeli jen od metra k ní domů.

Kam dál