Zelená vdova

6. června 2018 v 21:58 | LU
Domů se přiřítím po hodině a půl od doby, co jsem opustila pracovní stůl. V koloně dojedu až k našemu domu. A když k němu konečně zatočím, oslepí mě letní zapadající Slunce. Vím, že tam jeho auto není. Nikdy tam není, když se vrátím z práce.
Snažím se před domem zaparkovat hned u obrubníku, ale obvykle auto zacouvávám na několikrát, protože se mi to na první dobrou nikdy nepovede dát k okraji. Žena. Vypnu motor a těžce vydechnu. Stejně těžce zavírám kufr auta, ze kterého si beru věci.
Odtáhnu popelnici, která stojí před domem. Je středa a vyvážel se smíšený odpad. Dokonce vyvezli i ty obrovské větve tújí, které do popelnice postupně rvu jako odpad.

Na domě se nic nezměnilo. Odemknu jako každý večer, odkóduji dům, obě patra, protože vím, že pokud to neudělám teď, tak za chvíli budu v horním patře houkat. A to by se na mě zlobil, že mu přišly varovné SMS a rušilo ho varovné volání.
Odhodím batoh do chodby a tak, jak jsem, projdu zahradou.
Lilie rozevírají své květy a tyčí se k zapadajícímu Slunci. Popadnu konvičku a začnu pomalu zalévat.
Jako vždy dvě konvice k jahodám. Zasadila jsem letos nové. U zalévání jahod se tupě dívám před sebe na špici obrovské túje, která obrostla rezivějící dětskou houpačku. Před týdnem jsem ji uřezala špičku a je to ostudný výsledek střihorukého Edvarda. Ale do takové výšky mi prostě nestačily ani štafle. Zbytek druhé konvice od jahod vyleju na šeřík, který jsem si dovezla od kamarádky z Liptovského Mikuláše, a který přežil tuhou zimu. Malinká větvička šeříku se schovává pod borovicí a roste si po svém. Přemýšlím, zda bude bílý nebo fialový. Ale v duchu cítím, že bude fialový. Možná jednou. To už tu ale nebudu.

Projdu okolo broskve, která je obsypaná plody broskviček, které se svou velikostí a tvarem podobají chlupatým golfovým míčkům.
Další konvicí zaleju kanadské borůvky a z dálky u toho pozoruju šlahouny dýně, kterou jsem zasadila proti všem zásadám správného zahrádkáře ještě před Zmrzlými. Až bude dýně zrát a bude mít malinké hrbolaté dýně, tak už tu také nebudu.
Magnólie mi letos udělala radost. Ze suchých stébel, které jsem objevila loni zarostlé v jiném keři, letos vykvetl nádherný keř. A to jsem ji jen prostříhala okolí, aby měla prostor růst a ukázat se světu.
Poslední dobou je magnólie smutná. Cítím to. Prostříhala jsem usurpující keř tak, aby ona sama mohla růst do výšky, ale jako by se jí nechtělo. Jako by to nemělo smysl. Magnólie je můj charitativní projekt s krásným výsledkem. Žije a nádherně kvete. Její vůně je omamná, a i když je letos všechno o měsíc napřed a celé takové zrychlené, asi týden jsem její nádherné bílé květy chodila každé ráno v úžasu hladit.
K magnólii jsem přikoupila ještě jeden keříček, kterému se také daří. Růžová kvítka už odkvetla, ale listy se ženou za Sluncem jako divé.
Běžím pro další konvici a tentokrát si to zamířím na konec zahrady k růžím. Zaleju jednu po druhé a potom nůžkami odstřihnu odkvetlé růžové květy. Vidím, že růžím se tím ulevilo.
Další konvici věnuji novým sazenicím malin a ostružin, kterými jsem omladila stávající keře. Maliny už plodí, i když je začátek června. Postupně všechny zralé plody nastrkám do pusy, ať si je ještě užiju.
Sousedící keříček rybízu se také začíná červenat.

Cestou zpět k domu si prohlédnu holý zbytek asi metrového kmenu túje, který jsem nebyla schopná zrezivělou pilkou uříznout. Nešlo to. Neměla jsem už sílu život té čtyřmetrové potvory ukončit. A tak nyní holý kmen ční do prázdna a čeká na někoho, kdo přijde a motorovou pilou jej odstraní.
Písčitý kruh od bazénu, který dominuje celé zahradě, pomalu zarůstá plevelem. Dělám, že ty mrňavé travnaté zrůdy v písku nevidím. Stejně tak, že nevidím, jak moje broskev, které jsem na jaře čistila kmen zarostlý od břečťanu, shazuje smutné žlutočervené listí. Vidím, že pláče a vím proč.
Hřbitovním tújím se naopak letos daří skvěle. Už jsem měla třikrát objednané nůžky na živý plot a vždycky mi objednávka propadla. A tak si rostou do výšin. Zběsile a děsivě. Uvnitř suché, hnilobné a prázdné. Na povrchu zelené a agresívní. Vždycky se mi z nich udělá vyrážka na rukou. Nenávidím je.
Moje každodenní kolečko zalévání na zahradě končí.

Jsem unavená.
Dám si sprchu v horním patře a díky tmě, která už venku panuje nemusím vidět, jak špinavá okna mám. Z vany pozoruji podlahu koupelny, na které se povalují moje poztrácené vlasy. Míchá se ve mě lhostejnost a odpor k tomu bordelu, který se mi nalepí na chodidla, jen co vylezu z vany.
Za vanou se na rantlu hromadí voda smíchaná se sprchovým gelem. Mazlavá a smradlavá. Je mi to jedno.
Obleču se do domácích pruhovaných šatů, které mám nachystané v koupelně, a zavinu se do deky. Popadnu cigarety uložené v prvním šuplíku mého stolu v pracovně, která měla být dětským pokojem, a jdu si sednout před dům. Bolí mě plíce, a i přesto si vypaluju zobák jednou cigaretou za druhou. Krabičku jsem si koupila poprvé před týdnem. Tak hluboko jsem klesla, že jsem na benzínové pumpě k benzínu nafasovala i jeden z těch odporných obrázků a krabičku plnou zaháněčů smutku. Na dnešek mi zbývají poslední dvě. Za chvíli není co řešit. S odporem do sebe tahám jedovatý kouř a nikotin se mi pomalu rozlévá po těle. Pozoruju zhasínající oblohu a plevel, který obrůstá betonový plot přede mnou. Tři stvoly, které nemám sílu jít vytrhnout, i když rostou 3 metry ode mě. Iritují mě. Ale co? Proč bych to dělala? Pro svůj skvělej pocit dokonalosti a toho, že dokážu úplně všechno, aniž bych k tomu kohokoliv potřebovala? Že chci, aby i všechno okolo mě bylo dokonalé? Demonstrovat svou sílu a touhu po dokonalosti na plevelu zavrhávám.
Sešeřívá se a do hlavy mi začínají narážet zpitomělí velcí čmeláci. Nebo co to je. Vždycky do mě narazí a vydávají u toho zvuk, který se shoduje se startováním Boeingu 737. Naskočí mi husí kůže, protože se rozfoukal vítr a začíná být zima. Vyhodím nedopalky do popelnice a jdu zpět do domu.

V obývacím pokoji zasednu k mé jediné a bezpodmínečné lásce, pianinu. Doučím se stupnici CIS dur a v několika variacích si přebroukám skladby, které znám zpaměti. Do toho si vybrnkám Strausse, na kterého jsem měla po dlouhé době náladu.
Zavřu pianino, sbalím si noty na zítřejší hodinu a jdu k lednici. Je prázdná. Opět ji zavřu a rozhodnu se zalít květiny v domě. Dvě palmy, orchidej, aloe veru a nějaké fíkusy.
Po zalévacím kolečku v obýváku opět otevřu lednici a načnu láhev bílého vína. Je sladké a všechno zahojí. V ložnici v horním patře ustelu, protože to ráno nikdo neudělal, a otevřu okna ve všech místnostech. Lehnu si v ložnici na postel a pozoruju pavučiny v rozích. Pak si to udělám, a dál jen tak zírám z okna na zahradu na špičku té zprasené túje. Je tma a čas nachystat si oblečení na další den. Vyžehlím si šaty a nechám odpočívat svůj úsměv a energii, kterou přes den pouštím navenek do okolí.

Dorazí jako vždy okolo půl jedenácté. Odvalí se do postele. Chvíli jej pozoruju a poslouchám. Usmívám se na tohle převeliké dítě, které tu na domě spí jen tehdy, když jsem tu já.
Vše ostatní se odehrává u jeho matky - jídlo, praní, spaní, přebalování. Jsem příliš neschopná se o něj postarat.
Vypráví mi, kolik sportů stihl. Všechny beze mě. Pozoruju jeho rty a mandlové oči. Je krásný a chladný jako v dobách, kdy jsme se seznámili. Miluju ho? Asi pořád stejně, jen je to dutý a zcela vyprázdněný pocit. Nezměnil se a já přitom tak strašně. Nedokážu mu už po sté opakovat, jak opuštěná se tu cítím a jak moc bych chtěla mít normální rodinu a žít obyčejný život, život ve dvou. Mé krásné dospělé dítě po patnácti minutách usne a já se odploužím do vedlejší místnosti, kde mám dovoleno v noci větrat, a kde se alespoň trochu vyspím.

A takhle končí jeden z těch nekonečných dnů. Jsem ze sebe zhnusená, ale nejsem strom. A je ze mě zhnusená i zahrada a všichni její členové, kteří mě nenápadně pozorují a vědí, že končím. A že jsem se rozhodla. A že je možné, že oni tu tím pádem umřou, protože na rozdíl ode mě, oni stromy jsou a zůstat tu musí.
 

Jezinka

27. dubna 2018 v 15:13 | Lu
Jezinka

Jezinka malinká, tělíčko pevné
Očkama zamrká, prstíčky jemné

Venku neznatelně zašuměly keře
Hbitá je, tichá…
…právě zaklaply dveře!

V domečku na klíně klidně ti sedí
"Jenom se ohřeju!" do očí pevně ti hledí

Za krk ti dýchá, do prostor se vpíjí
Venku den pomalu s nocí se míjí

Neptáš se, nechceš vědět, kdy zase půjde!!!
Přemýšlíš, doufáš, že opět přijde!

Mlha ji přinese na tvůj práh brzy zpět
Jezinka malinká
Co pro tebe znamená více než celý svět


Noc

27. února 2018 v 11:19 | Lu
Noc

Ručky jak peříčka
Oči se klíží
Fatálně unaven
Ráno se blíží

Do stropu pohledem
Propálil jsem díru
Každý zvuk straší mě,
Ale nemám už sílu…

…otočit tělo a hlavu zakutat
Zahřát si nohy
a už ani nedutat!

 


III. Mrkev v zimě?!

1. února 2018 v 11:17 | Lu |  Příběh červeného kola
To přiznávám, že tehdy jsem se ale fakt naštval.
Pozvolna se překulil začátek prosince a já jsem si podřimoval v zadýchané kočárkárně našeho činžovního domu. Opřený o skládačku, která byla v zimním spánku už od léta, jsem pozoroval, jak venku za oknem padají sněhové vločky. Letos snad první velká nadílka.
Byla sobota ráno a při mém víkendovém rozjímání jsem zahlédl u vchodových dveří paničku, jak se vrací z ranního běhu. Byla trošku blázen. Přitáhl jsem si v kočárkárně závěs k rámu, jaká mi při pohledu na ní byla zima. V ten moment jsem samozřejmě ještě netušil, že o hodinu později rozrazí panička dveře a bez diskuse mě naloží do kufru auta a vyrazíme směr Brdy.
Tu trasu jsem dobře znal, stejně jako tuhle její náladu, kdy si v autě zpívala tak, že kdybych neměl sundané přední kolo, tak se po anglicku vytratím dřív, než mi z toho jejího řevu spadne řetěz.
No, ale přežil jsem a na půl dvanáctou jsme byli na místě. Čekaly mě 4 hodiny jízdy v brutální kose. A to nemluvím o tom, že v těchto územních polohách může být o dost více sněhu než za okny pražské kočárkárny.
V kufru vozu jsem se pokoušel zašprajcovat tak, aby mě nemohla vyložit ven. Rovněž jsem se zkoušel celou cestu sem nafukovat tak, aby mi praskly duše. Nic. Mlčky mi promázla spadlý řetěz, který mi předtím ve vteřině nahodila, a vyrazili jsme na naši obvyklou trasu.
Tak samozřejmě - závěje sněhu byly už za první závorou směrem na Houpák. A samozřejmě jsme to neotočili. Znal jsem jí až příliš dobře. Místo návratu domů jsme si to krokem šinuli po vyjetých kolejích od aut. Mimo tuhle úzkou stopu jsem se vždycky až po duše zabořil do sněhu a nejelo to. Párkrát jsme zavrávorali, ale balanc bohužel panička držet uměla, takže i když jsem se pokoušel párkrát podklouznout, tak ji to od dnešní vyjížďky vůbec neodradilo.
Je jednoduše šílená a hotovo!
Vůbec nechápu, že jsem se kdysi těšil na to, že mě po mém páníčkovi bude nově vlastnit žena! V mých představách křehká bytost, se kterou se projíždíme tempem 8 km v hodině okolo jezera po cyklostezce. Svítí Slunce a každou chvíli se zastavíme a vyhříváme se na Sluníčku. Ne. Protože zrovna moje majitelka totiž musí mít vikingské předky. A mezi její záliby musí patřit válení se s kolem, rozuměj se mnou, ve sněhu!
Pořád jedeme. Jsem načuřenej až běda. U Houpáku už jen zarytě mlčím a drkotám kotoučema. Panička si něco povídá a občas v tichosti zakleje. Ale už ji dobře znám! Hudruje si do nákrčníku, ale přitom je přešťastná!
Směr na vrchol Prahy byl naštěstí bez sněhu. Takže půlka trasy za námi. Ale! Zase jsem umrznul při sjezdu z Prahy. Umrznutí bylo tak silné, že jsem přestal přehazovat. A byl jsem teda fakt naprdnutej, takže jsem to paničce pěkně nechal na nejtěžším převodu, když jsme teda už dneska museli vůbec někam vyjet!
Na přední vidlici se mi nahromadilo jehličí s ledem, takže jsem vypadal jako, že mám vlasy, které jsem nikdy neměl! A ona si to ještě fotila a u toho se usmívala jako sluníčko a skřehotala zmrzlým hlasem, že teď už vypadáme konečně stejně, protože máme zrzavé vlasy. Hrozně vtipný. K tomu na mě zamrzlo všechno bláto, takže jsem se podobal celkově spíš kolu od traktoru.
Když se po našem posledním sjezdu objevily mezi stromy obrysy přehrady, u které měla panička zaparkované auto, tak jsem věděl, že konec je v dohlednu!
Trochu jsem se ale přepočítal. Zvlášť když se panička začala u přehrady svlékat a lézt do vody. Musel jsem se otočit, protože z té zimy jsem už skoro omdlíval. Zatímco ona? Vmžiku byla ve vodě!
Její bílé nahé tělo, jak jinak, že jo (s tím se ona nikdy neprděla), zmizelo v hnědé hlubině tohoto zdroje pitné vody pro celou Příbram a okolí, a nad hladinou zůstaly jen její vlasy v drdolu.
Bylo v tom něco magického. I v tom šeru byla vidět pára, která se odpařovala z jejího těla. Nemění to ale nic na tom, že já jsem se už přibližně 23 kilometrů vůbec nesmál. Byl jsem zmrzlý až na rám a měl jsem toho už opravdu dost.
Ve vteřině, i když mně to připadalo jako věčnost, byla panička z vody venku a v další vteřině už jsem si opět hověl v kufru jejího auta. Zkoušel jsem si pocitově, zda vůbec můžu hýbat lanky. Překvapivě to šlo, ale samozřejmě až po chvíli topení v autě, někde u Dobříše. Oklepal jsem ze sebe i to zrzavé tupé a celý zbytek cesty domů jsem prospal.
V Praze už ani nevím, jak mě panička donesla zpět do kočárkárny.
Probudilo mě až její přesouvání skládačky a kočárků tak, abych se opět vešel k oknu pod závěs.
Další týden jsem byl samozřejmě marod. A nejenom já a následně celá kočárkárna, ale i panička.

Tři měsíce

21. ledna 2018 v 9:08 | Lu
Tři měsíce

Punčový Florian, limitovaná edice
Za okny sníh a vloček snad tisíce

Tisíce vlček stejně jak tisíc mil
Dělí nás od sebe, od našich vzácných chvil

Ještě stokrát se vyspím a ráno nazuju boty
Ještě tři měsíce než zeptám se "Co ty?"

Jak jsi se měl? A moc jsem ti zestárla?
Lehce se usměješ a zašeptáš,
že ta doba beze mě za nic moc nestála.

Velikonoční Florian, limitovaná edice
Za oknem hvězdy, stovky, snad tisíce

Tisíce hvězd stejně jak tisíc mil
Přijel jsi zpátky pro jednu z těch vzácnejch chvil



Nový rok

8. ledna 2018 v 16:35 | Lulu
Nový rok

Zadržím dech, na chvíli se zastavím
Plaše se rozhlédnu, strachy svý zatajím
A pak ve vteřině voda mě pohltí
Opadá stres, smutek
Všechno to napětí!

Voda mě kouše po těle, ale jen nakrátko
Dvě až tři tempíčka, a pak jako párátko
Rychle, fujtaksl, sakra, ufff, ven!!!!

Je totiž leden, je tu ten den

Kdy vítáme Nový rok!

Epilog

8. ledna 2018 v 11:58 | Lu

Epilog

A tak nechal jsem odplout celý ten příběh
O nás dvou, o lásce
Co na divých křídlech
Vzlétla až tam, kam nedá se dohlédnout










Babí léto

16. října 2017 v 20:49 | Lu
Babí léto

Vpletu ti do vlasů letošní léto
Pavoučky do dvou copů
Hurá a je to!

Mračíš se do Slunce a předeš jak kočka
Co včera spěchalo i dneska tě počká

Loudáš se krajinou
Krok sun krok a dva zpět
Podzimní pole
….tu vůni znáš nazpaměť

Ze spadaných listů si vyskládáš duhu
Z barev, co točej se stejně jak v kruhu

Oranžová, žlutá, rudá i hnědá
Žádná, co smrt značí, nebo je bledá

A ranní mlhy ti kotníky obejmou
Vzduch se ti u pusy na chvilku srazí

Na večer ptáci už na jih odlétnou
A jako každý rok z toho tě mrazí

Zmizelá

10. října 2017 v 15:57 | Lu |  Letem každodenním světem
Zmizelá

Mám ruku i nohu, levou i pravou
Mám trup a mám hlavu, kde myšlenky plavou
Cítím se trochu sám, to už tak prostě je
To je přec normální, když člověk dospěje

Na týhle mý cestě někam ses poděla
Někam jsi zapadla, někde zůstala…
Jen tak jsi zmizela!

Uteklas do kopců, v lesích se ztratila
Kam jsi to šla?
A přemýšlíš vůbec, že zpět by ses vrátila?

Hledám tě ve tmě, když před domem stojím
Je tu ten den, kterého se tak bojím

Ten den, kdy vím, že domů se nevrátíš
Sama a od sebe cestu si nezkrátíš

Je mi to líto!

A ač chce se mi sténat a řvát jak lev z plnejch plic
Teď v noci nezmůžu vlastně už vůbec nic

A tak chtěl bych ti jenom říct

že měl jsem tě rád

Vzteklá

3. října 2017 v 10:36
Vzteklá

Podpálím lesy a rozdrtím skály!
Vypustím jezero, co blýská se v dáli!

Rozkopu prašivky a podupu trávu!
Strhám větve ze stromů...
…čímž posílám zprávu

Že z luhů a hájů prchá i lesní zvěř!
Že schopná jsem všeho, bejb, a to mi sakra věř!

A až mi nezbude na vztekání žádnejch sil
Budu si v duchu přát, abys tu zase byl.

Kam dál