Noc

27. února 2018 v 11:19 | Lu
Noc

Ručky jak peříčka
Oči se klíží
Fatálně unaven
Ráno se blíží

Do stropu pohledem
Propálil jsem díru
Každý zvuk straší mě,
Ale nemám už sílu…

…otočit tělo a hlavu zakutat
Zahřát si nohy
a už ani nedutat!

 

III. Mrkev v zimě?!

1. února 2018 v 11:17 | Lu |  Příběh červeného kola
To přiznávám, že tehdy jsem se ale fakt naštval.
Pozvolna se překulil začátek prosince a já jsem si podřimoval v zadýchané kočárkárně našeho činžovního domu. Opřený o skládačku, která byla v zimním spánku už od léta, jsem pozoroval, jak venku za oknem padají sněhové vločky. Letos snad první velká nadílka.
Byla sobota ráno a při mém víkendovém rozjímání jsem zahlédl u vchodových dveří paničku, jak se vrací z ranního běhu. Byla trošku blázen. Přitáhl jsem si v kočárkárně závěs k rámu, jaká mi při pohledu na ní byla zima. V ten moment jsem samozřejmě ještě netušil, že o hodinu později rozrazí panička dveře a bez diskuse mě naloží do kufru auta a vyrazíme směr Brdy.
Tu trasu jsem dobře znal, stejně jako tuhle její náladu, kdy si v autě zpívala tak, že kdybych neměl sundané přední kolo, tak se po anglicku vytratím dřív, než mi z toho jejího řevu spadne řetěz.
No, ale přežil jsem a na půl dvanáctou jsme byli na místě. Čekaly mě 4 hodiny jízdy v brutální kose. A to nemluvím o tom, že v těchto územních polohách může být o dost více sněhu než za okny pražské kočárkárny.
V kufru vozu jsem se pokoušel zašprajcovat tak, aby mě nemohla vyložit ven. Rovněž jsem se zkoušel celou cestu sem nafukovat tak, aby mi praskly duše. Nic. Mlčky mi promázla spadlý řetěz, který mi předtím ve vteřině nahodila, a vyrazili jsme na naši obvyklou trasu.
Tak samozřejmě - závěje sněhu byly už za první závorou směrem na Houpák. A samozřejmě jsme to neotočili. Znal jsem jí až příliš dobře. Místo návratu domů jsme si to krokem šinuli po vyjetých kolejích od aut. Mimo tuhle úzkou stopu jsem se vždycky až po duše zabořil do sněhu a nejelo to. Párkrát jsme zavrávorali, ale balanc bohužel panička držet uměla, takže i když jsem se pokoušel párkrát podklouznout, tak ji to od dnešní vyjížďky vůbec neodradilo.
Je jednoduše šílená a hotovo!
Vůbec nechápu, že jsem se kdysi těšil na to, že mě po mém páníčkovi bude nově vlastnit žena! V mých představách křehká bytost, se kterou se projíždíme tempem 8 km v hodině okolo jezera po cyklostezce. Svítí Slunce a každou chvíli se zastavíme a vyhříváme se na Sluníčku. Ne. Protože zrovna moje majitelka totiž musí mít vikingské předky. A mezi její záliby musí patřit válení se s kolem, rozuměj se mnou, ve sněhu!
Pořád jedeme. Jsem načuřenej až běda. U Houpáku už jen zarytě mlčím a drkotám kotoučema. Panička si něco povídá a občas v tichosti zakleje. Ale už ji dobře znám! Hudruje si do nákrčníku, ale přitom je přešťastná!
Směr na vrchol Prahy byl naštěstí bez sněhu. Takže půlka trasy za námi. Ale! Zase jsem umrznul při sjezdu z Prahy. Umrznutí bylo tak silné, že jsem přestal přehazovat. A byl jsem teda fakt naprdnutej, takže jsem to paničce pěkně nechal na nejtěžším převodu, když jsme teda už dneska museli vůbec někam vyjet!
Na přední vidlici se mi nahromadilo jehličí s ledem, takže jsem vypadal jako, že mám vlasy, které jsem nikdy neměl! A ona si to ještě fotila a u toho se usmívala jako sluníčko a skřehotala zmrzlým hlasem, že teď už vypadáme konečně stejně, protože máme zrzavé vlasy. Hrozně vtipný. K tomu na mě zamrzlo všechno bláto, takže jsem se podobal celkově spíš kolu od traktoru.
Když se po našem posledním sjezdu objevily mezi stromy obrysy přehrady, u které měla panička zaparkované auto, tak jsem věděl, že konec je v dohlednu!
Trochu jsem se ale přepočítal. Zvlášť když se panička začala u přehrady svlékat a lézt do vody. Musel jsem se otočit, protože z té zimy jsem už skoro omdlíval. Zatímco ona? Vmžiku byla ve vodě!
Její bílé nahé tělo, jak jinak, že jo (s tím se ona nikdy neprděla), zmizelo v hnědé hlubině tohoto zdroje pitné vody pro celou Příbram a okolí, a nad hladinou zůstaly jen její vlasy v drdolu.
Bylo v tom něco magického. I v tom šeru byla vidět pára, která se odpařovala z jejího těla. Nemění to ale nic na tom, že já jsem se už přibližně 23 kilometrů vůbec nesmál. Byl jsem zmrzlý až na rám a měl jsem toho už opravdu dost.
Ve vteřině, i když mně to připadalo jako věčnost, byla panička z vody venku a v další vteřině už jsem si opět hověl v kufru jejího auta. Zkoušel jsem si pocitově, zda vůbec můžu hýbat lanky. Překvapivě to šlo, ale samozřejmě až po chvíli topení v autě, někde u Dobříše. Oklepal jsem ze sebe i to zrzavé tupé a celý zbytek cesty domů jsem prospal.
V Praze už ani nevím, jak mě panička donesla zpět do kočárkárny.
Probudilo mě až její přesouvání skládačky a kočárků tak, abych se opět vešel k oknu pod závěs.
Další týden jsem byl samozřejmě marod. A nejenom já a následně celá kočárkárna, ale i panička.

Tři měsíce

21. ledna 2018 v 9:08 | Lu
Tři měsíce

Punčový Florian, limitovaná edice
Za okny sníh a vloček snad tisíce

Tisíce vlček stejně jak tisíc mil
Dělí nás od sebe, od našich vzácných chvil

Ještě stokrát se vyspím a ráno nazuju boty
Ještě tři měsíce než zeptám se "Co ty?"

Jak jsi se měl? A moc jsem ti zestárla?
Lehce se usměješ a zašeptáš,
že ta doba beze mě za nic moc nestála.

Velikonoční Florian, limitovaná edice
Za oknem hvězdy, stovky, snad tisíce

Tisíce hvězd stejně jak tisíc mil
Přijel jsi zpátky pro jednu z těch vzácnejch chvil


 


Nový rok

8. ledna 2018 v 16:35 | Lulu
Nový rok

Zadržím dech, na chvíli se zastavím
Plaše se rozhlédnu, strachy svý zatajím
A pak ve vteřině voda mě pohltí
Opadá stres, smutek
Všechno to napětí!

Voda mě kouše po těle, ale jen nakrátko
Dvě až tři tempíčka, a pak jako párátko
Rychle, fujtaksl, sakra, ufff, ven!!!!

Je totiž leden, je tu ten den

Kdy vítáme Nový rok!

Epilog

8. ledna 2018 v 11:58 | Lu

Epilog

A tak nechal jsem odplout celý ten příběh
O nás dvou, o lásce
Co na divých křídlech
Vzlétla až tam, kam nedá se dohlédnout










Babí léto

16. října 2017 v 20:49 | Lu
Babí léto

Vpletu ti do vlasů letošní léto
Pavoučky do dvou copů
Hurá a je to!

Mračíš se do Slunce a předeš jak kočka
Co včera spěchalo i dneska tě počká

Loudáš se krajinou
Krok sun krok a dva zpět
Podzimní pole
….tu vůni znáš nazpaměť

Ze spadaných listů si vyskládáš duhu
Z barev, co točej se stejně jak v kruhu

Oranžová, žlutá, rudá i hnědá
Žádná, co smrt značí, nebo je bledá

A ranní mlhy ti kotníky obejmou
Vzduch se ti u pusy na chvilku srazí

Na večer ptáci už na jih odlétnou
A jako každý rok z toho tě mrazí

Zmizelá

10. října 2017 v 15:57 | Lu |  Letem každodenním světem
Zmizelá

Mám ruku i nohu, levou i pravou
Mám trup a mám hlavu, kde myšlenky plavou
Cítím se trochu sám, to už tak prostě je
To je přec normální, když člověk dospěje

Na týhle mý cestě někam ses poděla
Někam jsi zapadla, někde zůstala…
Jen tak jsi zmizela!

Uteklas do kopců, v lesích se ztratila
Kam jsi to šla?
A přemýšlíš vůbec, že zpět by ses vrátila?

Hledám tě ve tmě, když před domem stojím
Je tu ten den, kterého se tak bojím

Ten den, kdy vím, že domů se nevrátíš
Sama a od sebe cestu si nezkrátíš

Je mi to líto!

A ač chce se mi sténat a řvát jak lev z plnejch plic
Teď v noci nezmůžu vlastně už vůbec nic

A tak chtěl bych ti jenom říct

že měl jsem tě rád

Vzteklá

3. října 2017 v 10:36
Vzteklá

Podpálím lesy a rozdrtím skály!
Vypustím jezero, co blýská se v dáli!

Rozkopu prašivky a podupu trávu!
Strhám větve ze stromů...
…čímž posílám zprávu

Že z luhů a hájů prchá i lesní zvěř!
Že schopná jsem všeho, bejb, a to mi sakra věř!

A až mi nezbude na vztekání žádnejch sil
Budu si v duchu přát, abys tu zase byl.

Království

2. října 2017 v 20:39 | Lu |  Letem každodenním světem
Království

Nad hlavou tisíce drobounkých hvězdiček
Království maličké stavěné z perliček

Budem tu žít rok, dva, pět nebo už navždycky
Což pro nás oba dva znamená prakticky,

že já jsem Tvá Žena a ty jsi Můj Muž.

Den

15. září 2017 v 16:25 | Lu |  Letem každodenním světem
SEN
Ráno se probudím sama od sebe v šest hodin. Labužnicky se protáhnu, převalím své měkké teplé tělo na levý bok. Podepřu si rozcuchanou hlavu levou rukou. Zírám z obrovského okna ven na zahradu. Na obloze se honí mraky a vítr čechrá koruny ovocných stromů. Přerostlá tráva na zahradě se v pravidelných intervalech láme v pase. Jako vlasatá mexická vlna, mezi kterou se sem tam míhá černé tělíčko hopkajícího kosa. Chvíli mi připadá, že mě kos pozoruje. Ale odletí, jakmile zahlédne opatrně našlapující rezatou kočku. Dál už jen moje ranní jóga a cvičení na TRX. Potom snídaně, silná káva a četba novin. Pak psaní - třicet stran mého rozpracovaného románu. Na oběd do místní restaurace na rybu s máslem.
Po cestě z restaurace na kole koupačka v místním jezeře. Opalování, ale pod stromem ve stínu. Zpět doma pak pár nejnutnějších hovorů - nakladateli. Odpolední káva a cigáro. 20. Pak už jen dvě básně a večer četba na verandě v houpacím křesle. Do světla narážej můry, u jezera kvákají žáby. Zhasínám. Spánek.

versus

REALITA
Budík nezvoní, když je vypnutý telefon. Zajímavé. Okolo sedmé ranní si sousedé zapínají televizi a mé zdevastované tělo probudí hluk, který vydává soused táhnoucí se po zámkové dlažbě našeho vnitrobloku s kontejnery na odpad, aby je postavil před dům včas. Ustelu. Nasadím si čočky a umyju vlasy. Pustím si zprávy a do toho se oblékám. Při mytí hlavy se snažím ze zpráv pochytit, kolik dnes bude stupňů. V zrcadle si kontroluju vrásky a také, zda jsem po víkendu zhubla nebo ne. Beru si na sebe modré plátěné šaty ve tvaru pytle, které zakryjí těhotenství i anorexii. Nechce se mi ani trochu lézt do lodiček. Vycházím před dům, olízne mě horký vzduch z výfuku autobusu číslo 131. Mračím se do Slunce a nepřítomně se vleču na metro. Před vstupem do metra se začínám potit. Je vedro a jdu moc rychle. Pravá lodička je vyčvachtaná a každých padesát metrů mi podvrtne kotník. Do kanclu dorazím poslední před devátou. Zaleju kytky a s přestávkami na vodu a oběd tupě zírám do monitoru počítače až do večera. Pak začíná další část dne, s knihou se přemísťuji do kavárny Místo, kde podávají skvělé víno s názvem Vidličky a nože. Knihu neotevřu, sleduju mumraj v kavárně. Po čtyřech deci se vytrácím z kavárny a zamířím osamělými ulicemi domů. Za dveřmi odkopnu lodičky a usnu v obýváku v šatech. Spánek, první část. Probudím se v jednu ráno zcela rozmačkaná s podhlavníkem vytesaným do levé tváře. Po cestě do ložnice v polospánku svlékám šaty a do záchoda nebo okolo něj odhazuju čočky. Zuby až ráno. Přemístím se do ložnice. Spánek, část 2.

Kam dál